Že se máme zaměřit v životě na ty hezký věci, který se nám daří, to nám dneska řekne každá knížka o osobním rozvoji. Teda, abych se přiznal, dlouho jsem žádnou nečetl, ale minimálně tak si je vybavuju. A já se v tomhle článku nebudu stavět do opozice a budu tenhle přístup dneska kvitovat. Minimálně v tréninkový praxi a hned se pokusim vysvětlit proč...
Mám tady dva svý poslední běžecký výkony. A to z neděle a z pondělí.
neděle
pondělí
Na první pohled je pondělní běh naprostým zklamáním. O něco méně naběhaných metrů, mnohem horší tempo a tím pádem zcela logicky horší výsledný čas. Porovnáme-li například i časy v jednotlivých kilometrech, tak nedělní nejrychlejší kilák byl za 5 minut, pondělní za 5:20. Ani tady teda není příliš důvodu k radosti. Kadence poklesla z průměrných 165 na 156 kroků za minutu.
Co pozitivního si teda z pondělního běhu vzít?
Dá se teda říct, že jsem dokázal trénovat delší dobu a přesto mít nižší tepovou frekvenci. Což je přece super! A je to přesně ta pozitivní stránka věci, kterou hledáme.
Ano uznávám, oba dva ty ukazatele vychází z toho, že tempo mého pohybu bylo nižší. Tím pádem zcela logicky poklesla průměrná tepová frekvence a zároveň přirozeně trval trénink delší dobu. Ale! Je třeba si uvědomit, že lineární progres, kdy jeden trénink člověk běží třeba 2 kilometry, druhej trénink 3 kilometry, třetí 4 kilometry a tak dále, je naprostá utopie. Ono to chvíli fungovat může, ale velmi rychle člověk pochopí, že tudy dlouhodobě cesta nepovede. To samý se týká rychlosti pohybu. Nelze zkrátka očekávat, že trénink od tréninku bude člověk zrychlovat do nekonečna. To se prostě nestane.
Co ale podle mého názoru možné téměř vždy je, to je posunout jednu proměnnou. Někdy to přitom může být nejlepší čas na kilometr, jindy celkový počet kilometrů, lepší čas, tepová frekvence, kadence, nebo cokoliv jiného, co se dá měřit. A měřit se dá dneska skoro všechno...
S tímhle přístupem pak odpadá ta nekonečná a zbytečná snaha o dokonalost. Člověk si prostě vybere, kterou proměnnou zrovna v tréninku chce/potřebuje zlepšit a pracuje na ní. Někdy to přitom může být s důrazem na zlepšení rychlosti, jindy trénink poslouží k navýšení objemu, potřetí jako forma regenerace...
Není to uznávám zrovna instagramovej přístup. Nevypadá to příliš sexy. Nedá se to moc dobře prodat. Ale je to způsob, jak si poměrně efektivně zpříjemnit tréninkovej proces a zároveň z něj udělat něco, co se dá dlouhodobě budovat. A dlouhodobost je klíč, pokud chce člověk dojít k nějakýmu cíli a zůstat u toho relativně v klidu a v pohodě. Což, jak věřim, hobíci chtějí. Neb většinu lidí prostě pohyb a sport neživí. Proto je to ostatně myslim něco, k čemu je lepší zaujmout nenásilnej, pohodovej přístup. Protože tu energii člověk zkrátka potřebuje i jinde. Podle mého skromného názoru by tak ideálně měl odcházet z tréninku s radostí a těšit se na příště. Ne bejt soustavně nas*anej, zničenej a frustrovanej z toho, co se nepovedlo. Jak fyzicky, tak mentálně...
Takže #staypositive!
Téměř vždycky se totiž něco takovýho dá najít. A nic to nestojí. Jen je třeba vědět, kam se dívat a bejt ochotnej se dívat na věci trochu jinou optikou... :)
