Co Pepu odstěhovali, je díra zaházená.
Z povahy problému neodolám a budu muset tu díru hrabat.
Nejde mi o zlato, vidím na tom místě symbol, osud a povinnost.
Pepa jako kdyby vylezl z hlíny, kde se vzal, tu se vzal.
Kniha o setkávání se zemřelými, fotka šelmy, postava Hanky a Štěchovické zlato na jednom místě.
Jsem zoufalý, roky, nezáleží na tom, jakou mám diagnózu, prostě jen nejsem šťastný.
Sára se mnou počítá, ale co nám brání? Jen čas? Nebo úkol?
Čoudelka neodpověděla, arduino asi nepostavím.
Sáře jsem říkal, že pochybuju, že dílo může sestavit z toho, co viděla, ale snad může oslovit lidi, které jsem cestou potkal.
Prý byla jako malá holka, ale co když já nemiluju?
Co když jsem jen posedlý?
Srdce mi hlásilo, že k ní stále něco cítím.
Co s ní budu dělat?
Je tu něco, čím můžeme trávit čas?
Zvládnem...
Počtu si její knížku, vykopu ďouru, opravím svůj text, složím symfónii.
Zkrátka: nesmím se přestat snažit.
Ano: I jestli je něco dané, musím se snažit.
To je asi poučení, které z toho celého plyne:
I když Sára viděla výsledek, není pro mě cesta se jenom odevzdat a čekat, musím se snažit!
Ale kde je řešení, nevím.
Nejspíš je stroj času hudba a zkratka mezi dvěma místy v čase a prostoru tu může být pro náš vztah...
Blíží se sedmileté výročí a já vkládám naděje v osudová data.
5. má Sára narozeniny, 25. jsem zkolaboval.
Věřím.
