Když jsme v loňském roce dokroužili 12 hodin okolo cca 275 metrů měřícího rybníku, přemýšleli jsme, co dál. Opakovat se mi to totiž nechtělo. No a tak padl návrh na dvojnásobek...
Vlastně ani nevím čí ústa to byly jako první, ale po maratonské vzdálenosti a 82 kilometrech za 12 hodin... škoda nezkusit. Zvlášť když by to mohla být zajímavá součást přípravy na blížící se letošní B7, Ne snad co do nastoupaných metrů, ale spíš jako zjištění, co to vůbec znamená se 24 hodin pohybovat.
Stanovili jsme tedy datum na červen letošního roku a tenhle šílený nápad skutečně zrealizovali. Máme za sebou 24 hodin (někteří tedy zůstali u 12 hodin) kroužení!
tři stateční
Víte, jak se říká, že jestli chce člověk něco zažít, měl by běžet maraton? Tak já tvrdím, že jestli chce člověk něco zažít, měl by jít na 24 hodin. Není přitom ani nutný běžet. Ono stačí jít. A pak se fakt pozná, z jakýho je člověk těsta. Protože vzdát to, je mnohem snazší (zvlášť na okruhu, kde víte, že horká vana a postel čeká doslova za rohem), než vstát a znovu se rozejít. Obzvlášť když do Vás pere 7-8 hodin v kuse slunce, chce se Vám spát a na nohách Vás bolí doslova každá šlacha. Probudit už Vás k životu nedokáže žádný jídlo, pití, ani lidi okolo. Je to čistě souboj s dalším krokem...
Tak takhle nějak jsem se cejtil zhruba celý odpoledne. Dobitej jak týranej pes...
ani fotit jsem se nechtěl
Určitě k tomu letos nepřispěla ta časová organizace, kterou jsem úplně nezvládl. Vybíhali jsme sice v pátečních 21:00 a já jsem si pokusil pár dní před samotným startem trochu zkusil prohodit režim (v pátek jsem se vyškrábal z postele asi v 11 hodin dopoledne). Ale stejně mi to vyšlo tak, že jsem musel už okolo 14:00 upravovat trasu kvůli zasahujícím keřům a na 16:00 jsem si dohodl ještě individuální trénink na atletickém stadionu. Pak najíst a připravit zbytek. Na startu už jsem tak měl bezmála 10 000 kroků. Bez plánovaného odpoledního napu. No prostě ne všechno se povede...
I tak začal večer slibně. Naše trojice držela slibný tempo, byla to samá srandička a pokec. Jenže pak přišla noc a první problémy. Stará dobrá tma a GPS na Garminech... Hele jasně, člověk na takhle malým okruhu zkrátka musí počítat s tím, že nějakej fuck up v tomhle směru přijde. Že se občas bude hledat. Že jedno kolečko bude mít o pár metrů víc a jindy zase míň. Jenže když ztrácíte na každým kole 25 metrů, běžíte a hodinky Vám hlásí tempo 8:00-9:00 a tohle probíhá několik hodin, je to poměrně demotivační. Na 100 kolečkách se taky těch 25 metrů celkem nasčítá a na konci fakt každý kilometr hraje svojí roli (zvlášť ve chvíli, kdy další 3 kilometry znamenají třeba hodinu chůze). Budiž mi to tedy už konečně poučením pro příště, že mám používat na hodinkách "laps", abych si nemusel hrát s nastavením satelitů a řešit kraviny...
Jinak jsme se ale nocí probojovali, myslím slušně. K čemuž alespoň mě dopomohla pravidelná strava ve formě gelů, tyčinek, ovoce a pochopitelně pitný režim. Na to, že jsem letos opravdu hluboce poddimenzován co do objemu (kilometráže) tréninku, jsem se cítil poměrně fajn. Jasně, nohy bolely. Ale s tím se člověk naučí existovat... Ráno se k nám navíc měli přidat ti, kdo zvolili 12 hodin kroužení, takže to měla být příjemná vzpruha po tom monotónním nočním kroužení bez hudby a podpory.
A je fakt, že ráno to vlastně ještě šlo. I po 12 hodinách se objevovaly alespoň náznaky běžeckého výkonu, byť už to bylo spíš v tempu důchodce. Jenže pak přišel ten dopolední flákanec teplem. Respektive teplo by asi zase tolik nevadilo. Ale to neustávající slunce, které se ne a ne schovat za mraky bylo (alespoň pro mě) silně demoralizující. V tu chvíli jsem si opravdu přál, abychom šli do finiše, ale před námi pořád bylo nějakých 8-9 hodin pohybu a ty se změnily doslova v boj o každý kilometr, každé kolečko a každý krok...
Je paradoxní, že většina lidí si nedovede představit to kroužení. Myslí si, že je to hrozná nuda. Ale po 15 hodinách pohybu vpřed upřímně ani nevíte, že kroužíte a je Vám to úplně jedno. Jediný, co jsem byl schopen vnímat, byla bolest a neutuchající vedro. Takže velmi silně pochybuju, že bych si byl schopen vychutnat například nějakou přírodu...
Ta bolest se postupem času měnila v agónii. Protože do toho všeho už jsem neměl chuť jíst a navíc se mi po nějakých 30+ hodinách bez spánku opravdu chtělo spát. Takže jsem veškeré síly upnul k tomu, abych ušel alespoň 111 kilometrů. Původní meta byla sice 120 (ke které jsem se v reálu možná přiblížil, nebýt problémů s GPS), ale z té jsem nakonec musel chtě nechtě slevit. V tu chvíli už bylo moje tempo skutečně slimáčí. Cílem bylo (i s přestávkou) ujít alespoň 3 kilometry za hodinu.
No a po 23 hodinách a asi 38 minutách se konečně na hodinkách skutečně ukázali 3 jedničky a já jsem si mohl oddechnout. Je to za mnou!
Co se povedlo?
Co se nepovedlo?
Co příště?
Díky všem za podporu a spoluběžcům/chodcům za účast! I přes ty všechny problémy to byla svým způsobem zábava a skvělá zkušenost, co se bude hodit.
