Dneska nad ránem mě probudil řev, Vojtěch, mladší bratr, mám emoční inteligenci opice.
Já ho beru, povětšinou je hodnej a v nejhorším se ztrapní, ale nedivím se, že se sociálně nechyt.
Na mámu řval jak tur a ona na něj a sousedka zavolala policii, abych mámě já (!) neublížil, protože jsem prý schizofrenik.
Takových trapných patálií bych se vyvaroval, kdyby Sára roky nelhala, jsem naštvanej, ne na ní, ale na situaci.
Když jsem rozflákal ten mlejn, tak jsem dělal to nejlepší, co v mém vesmíru právě dělat šlo, vracel jsem se zpátky.
Jenomže já se vracel zpátky za ní a ona tu stále není...
Nejsem schopnej rozhodnout, jestli jsem zamilovanej, nebo posedlej, Sára krásná je, ale jako sexuální objekt by mě nudila, mám rád její přítomnost a její smích.
Napsal jsem tři duchovní skladby a policie vyzvídá, jestli nechci zabít mámu.
Samozřejmě, že někdy chci, ale nikdy bych to neudělal, nejraději mám, když jsou doma všichni spokojení.
Jsem vězeň nálepky, které se lidi bojí, ponejvíc je mi líto, že trpí alespoň podle volebních výsledků bludy většina populace a mě se neuzná jeden zázrak s duchem a vidinou budoucnosti.
Já nevím, co bude, z jejich reakcí znám z budoucnosti jen ozvěnu a někdy podle ní jednám hloupě, zpravidla ze zoufalství, třeba když jsem tady nadával na pí Oplištilovou....
Nebylo to ani tak z vnitřní nepohody, ale motiv byl, že jsem se jí podle ozvěn budoucnosti vzbouřit měl.
Když se mi stanou některé věci, na které tenkrát reagovali, nevím, jestli jsem byl pán svého jednání, nebo ne...
Byla řeč o Donovi Quijotovi, například, tedy, když jsem došel k mlýnu, co se mi honilo hlavou? Měl jsem s ním válčit, protože to viděli a já to slyšel, nebo to byl můj nápad?
U ozvěn budoucnosti nevíte, kde je počátek informace a kdo je autor nápadu, nemůžu se vymanit z toho, že třeba subharmonickou řadu používám i proto, že se Sára tenkrát ptala, co to je a byla pobavená, když se dozvěděla, že je to inverze něčeho, co zní takřka všude.
Ohledně mé role v tom všem je ještě otazník, jak anarchisté naložili s mojí identitou, kterou jsem si pro ně ukradl.
V nehotové knize líčím vtip z Centrály a některé vzpomínky mi říkají, že pro ČT o mě napsal reportáž Nolan, což už je hodně bizarní.
Nevím, jestli jsem ten kluk, kterej natírá vynikající šachisty v bleskovkách, ani jestli mě prodal někdo ve zverimexu, nebo ČTnatočila, že jsem zavinil válku.
Nevím, kde se u Pepy vzala kniha o zemřelých a viděních.
Nevím, jestli Sára netrpí, protože jsem ji nasadil do role původce světového soužení.
Se vší úctou se ale s mesiánským komplexem v době celosvětové krize nežije snadno, snad už je to ale za námi.
Jako zachránce mám velice omezenou moc, což si uvědomuji a jsem proto neškodný, prášky snad pomáhají žít, ne ale už cokoli řešit: Kde jsem otočil gravitační rovnice tak,, že jsem našel zkratku v čase? Je moje hudba objevná z hlediska diskrétní gravitace, kolik se toho ještě musí stát, abych mohl milovaného člověka obejmout a ulevit si?
Třeba jen proto, že to přežila...
Bože, já chci mlíčko! A tohle už mi nedělej...
Snažím se být pravdivý, ve všem, co dělám.
Neříkám, že je to nejlepší, ale když se alespoň projevuju, jako že žiju v pravdě, tak bude patrné, že je to, že se nestal zázrak čistá pomluva.
Jak pak ale naložit s lidmi, kteří lhali?
Nezůstane zloba za to, že jsem chodil po všech čertech a vysvětloval, že gravitace může být diskrétní, protože je to v hudbě jasně slyšet?
Nejsem fyzik, ale mé obrazy zní přirozeně, co když to je určené celým číslem?
Co když mé harmonie... Jak to říct?
Přeskakují prostor? Vrací život zpátky? Milují centrum? Žijí? Co když tónika vstřebává energii v bodě?
Co když to celé je jen sonáta?
Sonáta o dvou duších, které by bez sebe nenašli pokoje...
Sonáta o touze, které se příčil celý státní aparát...
Sonáta o štěstí, které už nikdo nikdy nezapomene.
Já Vám ale nepomůžu!
Nemám jak...
Sám jsem bezmocný... ve válce s něčím, co možná ani neexituje.
Válce s časem!
Snad, jak jsem řekl, něčím, co ani není.
Před lety jsem mu vyhlásil válku a po letech jí možná vyhraju, ale ty léta jsou on, co tedy překonávám?
Nejistotu přátelé: Nejistotu, jestli jsem stále milován, jestli jsem nepřekročil smrtelná tabu, jestli nejsem jen vnitřně hrozně a důvtipně zlý.
Doufám, že Ona je šťastná, nemůžu pro to ale nic udělat.
Oázy bezpečí v tónech, které důvěrně znám, to je to, co potřebuju, ne trumfnout Boha, nebo zachránit svět, ale jistotu v tom, co dělám, kým jsem, pro sebe a pro druhé.
Víte, já jsem dám zas jen odkaz na další skladby, moje dílna už rozdala přes dvě stě skladeb a jsou příznačné, každá v jiném aspektu lidskosti: Niterný vztah k mamince, v "Pro mamku na přání" touha pro radost jen tak něco rozflákat v "Mlátičce", Spor s peskujícím systémem ve "Zprávě z Bohnic", absurdita víry ve skladbě "Obec. n. á teorie naivity", strach z vesmírných těles v "Sondách" a láska ve skladbách "K obrazu přechod myšlenky v Ráj" a "Impro 28. 6. 2025."
Snažím se říct: "Toto je má hudba, která se za Vás vydává." Jsem ostatně Ja(n)ko Ty(k)!
Pán Bůh chtěl, abychom následovali Krista, že jím mohl být jenom Kristus může být smůla pro všechny zbloudilé duše, které to chtěli vzít taky na sebe. Jsem zmaten, snad se Bůh nezlobil, že jsem si na Něj hrál: Kdo si hraje nezlobí, ale co když chtěl, abych si to z nějakého důvodu vyzkoušel?
Co když tu jsem ne prot, abych odnesl, ale proto, abych pochopil a tlumočil?
A čím jiným, než tóny?
Hudba hovoří tím jaká je a já nepravdivou ještě nenapsal.
Ano moji milí, tóny umí pravdu nést podobně jako Evangelium, které k nám hovoří v obrazech, z kterých si může člověk něco odnést v jakékoli době.
Používají podobenství a moudra, já mám harmonii a kontrapunkt a jsem tak surový, drsný a krutý, jak je zrovna potřeba, umím ale v něze pohladit, zasnít se, vyznat.
Přátelé, dnes je toho na mě hodně, posílám tři skladby a opatrujte se!
(Já nikdy nejsem sám...)
