Pěkné, stydím se, že nečtu rychleji, tu pár stránek o tomhle, tu támhleto, ale za tohle jsem opravdu vděčný.
Myslím, pyšně, že jsem v tomhle Sáru změnil já, dřív prý neuvažovala o Bohu, protože ho nikdy neviděla, teď píše o světici.
Teď se nechává slyšet, že nějaký Bůh určitě je a je to bez debat.
Kdybych mohl, nechal bych každého se na chvíli dotknout té látky, která mi byla slíbena, něco tak nevýslovně krásného, co se podobalo Nebi.
Psal jsem: "Bolest! Nová bolest..." Byla fakt tak krásná, jako bolestné příběhy, expresivní hudba a stačilo se dotýkat, abych věděl, že je to skutečnější látka, než kterou znám ze všedního života.
Jsem na Sáru hrdý! Dotáhla to.
Nedávno jsem si poznačil: Je-li Bůh paradoxní a je-li můj příběh paradoxní, může být můj Bůh můj příběh?
Když se nad tím zamýšlím, nepřipadá mi to nemyslitelné, je to veskrze milosrdná myšlenka: Každý člověk má příběh a netvoří ho, účastní se na Něm tím, že ho žije.
Kdybych rezignoval, přišel bych o příliš.
Nahrávám své svědectví tady v lázních, ale o tom, na čem se účastnila Ona stále mnoho nevím, ale cítil jsem, jak na mě byla hrdá, jak mě milovala...
Ne, tohle napsala žena, která o Bohu něco ví, něco, co mnozí tuší a čemu někdo věří.
Myslím, že Sára nevěří, myslím, že Ona to ví a to je vzácnost.
Knihu tu zkusím dokončit, nedělal bych na tom, kdybych neměl motivaci, chci Sáru ještě vidět a Ona možná nechce, aby má práce vešla vniveč, tak vyčkává, snad s láskou myslí na dny, kdy rozvažuju, jak privatizovat silnice a Pražský hrad.
Kniha je krásná, pravdivá a je Její.
Ženy, kterou miluju!