V plném proudu...
Letos už jsem absolvoval snad všechny myslitelný vytrvalostní tréninky:
No a nejvíc pochopitelně běhám, protože je mi to nejblíž a vzhledem k okolnímu terénu je to pravděpodobně, alespoň co do vynaložených zdrojů (čas...) nejschůdnější cesta. Takže běhám na tréninky, z tréninků. Ve tmě i při světle. Na slunci i v dešti. Prostě při všech možných příležitostech... Taky se pokouším natrénovat i trochu těch kopců, protože těch je v Beskydech požehnaně. Není to časově nejjednodušší, ale dělám, co můžu.
Běžel jsem tak například skrz Orlické hory (z Deštné do Říček)
Foto pod rozhlednou s (doufám) budoucím běžeckým parťákem
Nebo naposledy v Jeseníkách ze Ski areálu Kouty přes Dlouhé stráně k Pradědu, až do dalšího Ski areálu Červenohorské sedlo. Poprvé mi u toho asistovaly hůlky. A nutno říct, že je to opravdu dobrá výpomoc.
Mimo jiné jsem si (jako již tradičně) zkusil i 10 km charitativní závod v Bukovce, abych prověřil i rychlejší tempo.
Objemově je to slabota. Nicméně mi hádám, neublíží ani pravidelný silový trénink a všechno to běhání okolo tréninků. Ono přece jen když člověk běží 20 kilometrů na tělocvik, tam si připraví pomůcky a 45 minut lítá s dětmi a takhle absolvuje za den 2-3 "těláky" (či tréninky s mladými atlety) s nějakou mezi chůzí, je to prostě fyzická práce, která se v konečným součtu taky počítá. Můj měsíční počet kroků pravidelně atakuje hranici 450-500 tisíc. Bavíme se tak průměrně plus minus o 15 000 krocích denně. Není to sice nikterak závratný číslo, ale oproti například loňskému roku je to přibližně o 2500 kroků víc a ty skoro 2 kilometry denně navíc se za kalendářní rok nasčítají.
Nejdůležitější je ale samozřejmě vydržet zdravotně. Protože běhat měsíčně 300-400 kilometrů, na to se člověk může "kousnout". K čemu to ale je, když to nevydrží dělat dlouhodobě a neustále řeší jeden zdravotní problém za druhým? No a pak se třeba na ten start ani není schopen postavit? To je za mě lepší celou tu přípravu poddimenzovat, možná dostatečně nenatrénovat, ale za to vydržet...
Samozřejmě je třeba druhým dechem dodat, že se tu bavím o hobby běžcích bez šance na stupně vítězů, kterým tu přípravu (a start) nikdo nezaplatí a jediná odměna je tak možná dobrej pocit a to, že je někdo poplácá na 5 minut po rameni.
Co mě čeká dál?
No a pak už nezbývá nic jiného, než se včas a v plné síle dostavit na start do Třince a naplno si to užít. I se vší tou bolestí. :)
Držte mi palce!
