Konečně jsem se dostal k psaní, a tak se můžu trochu pochlubit posledním červnovým běžeckým výkonem, který měl být zároveň tak trochu vrcholem letošního roku. Ačkoliv teď, když taky tak sedím, tak mám pocit, že si možná ještě nějakou jednu výzvu pro letošní rok neodpustím (byť momentálně ještě nevím, co by to mohlo být)...
17 června se sešlo 6 běžců (včetně mě) a chodců na přírodním okruhu, který měl podle měření (nutno podotknout, že ne úplně přesného) 275 metrů a hodlalo tam strávit plodných 12 hodin pohybem vpřed po vlastních končetinách. Nebylo přitom důležité, kolik toho kdo ujde, uběhne, nebo stráví popíjením kávy, piva, či něčeho ostřejšího. Smyslem bylo otestovat vlastní hranice, což pro všechny zúčastněné znamenalo něco trochu jiného. Někdo si chtěl vyzkoušet, co to je uběhnout půlmaraton. Další zase, co to obnáší ujít maraton a někteří atakovat co nejblíž hranici 100 kilometrů (která by jen tak pro zajímavost za 12 hodin znamenala umístění na MČR na 100 kilometrů).
Počasí nám naštěstí přálo - polojasno, lehce foukalo a na půlku června bylo přijatelných cca 21 stupňů. A tak se v 9 ráno 6 nadšenců rozhodlo skutečně odstartovat.
Já osobně jsem to pojal typicky "na pankáče" a první zhruba hodinu a půl jsem běžel naboso. Nápad to byl čistě pragmatický, neb jsem nechtěl hned na začátku přepálit tempo a běh naboso (zvlášť v terénu) typicky znamená kratší krok, vyšší kadenci a pomalejší tempo. Což asi v závěru nebylo úplně nejlepší rozhodnutí (to tempo bylo až příliš pohodové), ale to už vem čert. Je to poučení pro příště...
Jinak nám čas (a tady myslím, můžu mluvit za všechny) příjemně ubíhal celou první polovinu. Měli jsme tam sice dílčí problémy, kdy se čas od času někomu něco ozvalo (kolena, přitahovače), ale v zásadě si myslim, že to všechno bylo v rámci možností v pohodě. Možná až překvapivě. Protože jsme trochu očekávali, že chytneme ponorku. Ono přece jen, člověk míjí pořád ty samý lidi stále dokola a to vzhledem k tomu okruhu zpravidla dvakrát na jedno kolo (pokud jsme běželi zrovna proti sobě). Ale v závěru jsme se shodli, že to vlastně bylo příjemnější, než se s tím potýkat sólo.
někteří z nás se potili, jiní užívali pohody
Už si přesně nepamatuju, kdy přijel 
Co mě teda trochu rozhodilo, to byl déšť. Ne teda, že by se mi běželo špatně. To vůbec ne. Ale začala mi haprovat GPS. Moje tempo se podle hodinek propadlo zhruba o 1-2 minuty na kilometr, což nedávalo úplně smysl, vzhledem k tomu, že tempo jsem pocitově držel v tom úseku celkem konstantně (i díky dalšímu spoluběžci, jemuž taky patří poděkování za chvilkové rozptýlení) a dost možná mě tenhle fu*k up stál o něco lepší kilometráž, ale s tím se taky nedá už nic moc dělat...
Poprvé trpět jsme začali všichni tak nějak shodně zhruba po 8 hodinách. Tam to začalo opravdu bolet. Chodci v přestávkách využívali masážních pomůcek a my běžci pomalu prodlužovali přestávky a někteří z nás už přecházeli spíš do indiánského běhu. I smích se z našich tváří pomalu vytrácel. Před námi přitom byly další čtyři hodiny, takže nezbývalo, než zatnout zuby a zkusit ze sebe vydolovat ještě alespoň nějaký pohyb vpřed.
Já osobně jsem si ale opravdovým dnem prošel někde mezi 10 a 11 hodinou. To byl skutečný očistec. Stav, kdy by hlava ještě dokázala jít, ale nohy prostě nemohly. Pomalu navíc odpadali i spoluběžci a chodci. Někteří z nich už to vzdali úplně. A tak jsme se na trati pohybovali víceméně ve dvou-třech lidech. Dopředu mě provázela čistě jen vůle těch 12 hodin dokončit. Nic víc. Život se smrsknul doslova na další krok vpřed. Další kilometr, kolečko a každá další minuta se zdála nekonečně daleko. Jako kdybych stál na místě. S pocitem, že to nikdy neskončí...
Nakonec jsem se ale zhruba v poslední půlhodině ještě trošku dokázal vzpamatovat a těch 12 hodin skutečně dokončit. Konečná kilometráž sice není to, co jsem si na začátku představoval, ale myslím, že i tak je to docela slušný výkon.
Stálo to za to?
Jasně!
Budeme to opakovat?
Jo. Ale 12 hodin už to nebude. Teda já ne. Mě už by to nebavilo. Já mám před sebou další metu. Delší a náročnější...
