Náměstí Frenštát pod Radhoštěm
Je tma, zapínáme čelovky, jdeme dolů. Cesta je odporná, kamenitá, prudké serpentiny, nekonečná. Debilní kopec! Všichni nás předbíhají, asi v euforii, že se blíží konec, ale já už prostě rychleji jít nemůžu. Přemýšlíme s parťákem nad tím, o co jde lidem, kteří se na něco takového přihlásí znova? Co si chtějí dokázat? Jako jo, je to zkušenost, zážitek, ale jednou stačí. Víckrát už sakra ne! Nikdy!!! Jsme oba strašně naštvaní a sprostí. Nadáváme na pořadatele, na šutry, na trasu, na všechno. Hlavně ať se nás na náměstí nikdo neptá na naše pocity. Nedokážu zformulovat jedinou slušnou větu. Máme toho plnou prdel. Koleno je v ohni, čtvrtý ibalgin už nezabral. Tím, že se snažím levou nohu odlehčovat, mě bolí i druhé koleno. Bolí mě ruce, jak přenáším celou váhu na hůlky. Paráda, fakt!
Procházíme Horečkami kolem skokanských můstků, asi nám tady zapomněli označit cestu, takže jdem tak nějak intuitivně. Už nám zbývá jen poslední kopec dolů. Pomalu se začíná dostavovat pocit klidu, negativní emoce jsou skoro pryč, za chvíli bude konec. Nikdy nebudu mít větší radost z toho, že jsem na náměstí ve Frenštátě, než dnes. Už jen poslední kilometr a bude po všem. Konečně cesta vedoucí na náměstí, jen odbočíme doprava a už jen pár metrů. Podél cesty stojí lidi, tleskají, povzbuzují nás, ať těch pár metrů ještě poběžíme. No jako vůbec! Už jen pár kroků...
Jsme tam! Jsme v cíli! 27h 59 min 04s.
Poslední pípnutí. Lezeme po schodech nahoru pro medaili, ještě tak nějak slézt dolů. Objímačka s taťkou, kterému patří obrovský dík za fyzickou i psychickou podporu a s kamarády, kteří nás příšli pozdravit. Žádná euforie, radost, pláč, dojetí, žádné emoce, nic. Jen obrovská úleva, že můžem jet konečně domů. Dáváme si kofolu a hlavně rychle pryč odsud. Toto už fakt nikdy víc!
B7 - poté
Ráno se probouzím, mám hlad, ale brutální. Takový hlad jsem snad nikdy neměla. Než vstanu, kontroluju, jestli mi funguje tělo. Koleno není tak hrozné a většina opruzenin zmizela, nic mě nebolí. Super, vypadá to, že jsem cajk. Vedle mě na posteli leží medaile. Ta nejvíc vydřená v životě. Zatím.
Začíná mě zaplavovat vlna euforie a uspokojení, která je v následujících třech dnech ještě více a více intenzivní. Týden jsem jako na nějakých silných drogách. Je to nepopsatelný pocit. Jako kdyby se všechny ty emoce celou dobu tiše kumulovaly a teď najednou bouchly. Píšu parťákovi, je na tom podobně. Už chápeme, proč lidi na ten závod chodí znova a znova.
Říká se, že B7 změní život, že si člověk sáhne na dno, pozná sám sebe. Na dno jsme si nesáhli, i přes fakt odporný konec jsme neměli cestou žádnou větší fyzickou ani psychickou krizi. Možná to bylo tím, že jsme byli perfektně sehraní, přizpůsobovali jsme se tomu druhému, nešli jsme na čas, nehrotili jsme to, nevím. Ale žádný hysterický pláč na pařezu uprostřed trasy se nekonal (celý rok jsem tento scénář s pařezem tak trochu očekávala😃). Možná to bylo jen tím, že jsme prostě měli štěstí a všechno sedlo.
Ani život mi to nijak podstatně nezměnilo. Jen od té doby, kdykoliv stojím na Ondřejníku a koukám na ten nádherný výhled na Beskydy ve směru od Javorového, přes Lysou, Smrk až po Radhošť a Velký Javorník, má pro mě tento pohled teď úplně jiný rozměr než dřív a skrývá se za ním něco, co očima vidět nejde.
Jooo a s Velkým Javorníkem mám od té doby nevyřízené účty. Slíbila jsem si, že na něj vylezu ze všech možných stran a udobříme se.😀
A taková byla naše B7!
A pokračování zase za rok.... (Teď už oba netrpělivě čekáme na registraci na 2021 a zase se těšíme na poslední srpnový víkend.)
Moc vám děkuju za to, že jste dočetli až sem, snad jste se u toho aspoň trochu bavili 😊
