One of the things I enjoyed the most about Nepal and I actually enjoy the most in general, are mornings and sunrises. Some of them were without any efforts, the only thing I had to do was to go to a hotel roof top, sit, wait and watch this wonderful scenery.
Jednou z věcí, které jsem si v Nepálu užila nejvíc, a vlastně si je hodně užívám obecně, jsou rána a východy slunce. Některé z nich byly bez jakéhokoliv úsilí. Jediné, co jsem musela udělat, bylo vylézt na střechu hotelu, sedět, čekat a užívat si ty úžasné výhledy.
Some of them required waking up at night and climbing up to 3000 metres where we were sitting with a flask of hot tea and literally freezing.
Jiné vyžadovaly noční budíček a výšlap do 3000 m.n.m., kde jsme seděli s termskou horkého čaje a mrzli.
However, finally, we got our well-desserved reward. Although quite hidden in clouds, we could see Dhaulagiri, the seventh highest mountain in the world.
Nakonec jsme však dostali zaslouženou odměnu. I když byla trochu schovaná za mraky, viděli jsme Dhaulagiri, sedmou nejvyšší horu světa.
We didn´t get the clearest views that morning but still, we were really satisfied when leaving Poonhill.
Sice jsme to ráno neměli nejjasnější výhledy, ale z Poonhillu jsme scházeli spokojení.
Our last organized trip to see the sunrise was in Pokhara. We took a taxi to get to a crowded place famous for the views but unfortunately, we couldn´t see any mountains. There was just a slight outline of some peaks at the back.
Náš poslední organizovaný východ slunce byl v Pokhaře, kde jsme taxíkem vyjeli na kopec, který je známý svými nádhernými výhledy. Bohužel jsme žádné hory neviděli, jejich přítomnost ale dokazovaly slabé obrysy vrcholků.
