Pokud byste si chtěli přečíst B7 úplně od začátku, tak první část najdete zde
3. Lysá (1323 m.n.m.) – Ostravice
Je něco po 4. ráno a my vyrážíme z občerstvovačky. Mám opruzeninu na zádech, parťák puchýře na chodidlech. Ten kopec, co jsme si slezli, si zase pěkně vylezeme. Na Lysou vede spousta krásných tras, ale ta naše je neznačená, vůbec ji neznám a je to snad ten největší stoupák, který tam je. Do toho nás bičuje déšť. Ani náročnost, ani déšť moc neregistruju a šlapu. Až druhý den se dovídám, že i nahoře na Lysé brutálně foukalo a pršelo (nevím, kde v té době byla moje hlava). Scházíme na Ostravici přes Sepetnou, takhle dlouhou cestou jsem snad z Lysé nikdy nešla. Kulhám už i při mírném sestupu. Na Čeladné nás má čekat můj support – taťka. Nevím, jestli tam vůbec dojdu, vždyť mezitím je ještě Smrk.
Konečně Ostravice – 50 km a 15 hodin za námi, ještě půlka před námi, koleno bolí jako čert už i na rovince, začínám být zoufalá, zase lije. Koukám na mobil, zpráva. Taťka je na Ostravici. Pajdám k autu s radostí dítěte o Vánocích, dostávám horké kafe, bábovku, řízek a masáž nohy. Nejlepší taťka na světě. Jsem zabořená v teplé sedačce a myslím na to, jak by mi teď bylo v teplé posteli a pak taky na to, jak moc dobře mi v té posteli bude zítra ráno, až bude hotovo. Vrací se parťák, dával si relax na matraci ze slámy na občerstvovačce, fasuje bábovku a připravujeme se.
4. Smrk (1276 m.n.m.) – Čeladná
Statečně za mírného deště vycházíme na Smrk. Nikdo se nedívá, dávám ibalgin. Nehodlám tady chodit po horách s náladou zkaženou bolestí. Do půl hodiny je mi hej. Začínám žvanit, parťák se stará, jestli mě nebolí koleno. Nebolí, asi to nějak přešlo.😀 Po dvou hodinách jsme na Smrku, hurá. Cítím se jak zfetovaná, jsem v totální euforii, vím, že teď už to dojdeme. Hážeme fórky, vtípkujeme s kolemjdoucími. Asi mi vypla hlava. Zpívám. Parťák mlčí. Pořád zpívám. Až na Čeladnou (až teď mi dochází, že ten člověk musí být svatý😀). Na Čeladné máme další pauzu, čeká nás tam taťka a kamarádi. Zalepujeme a mažeme opruzeniny, jíme, pijeme, smějeme se. Máme 35 km do cíle.
5. Čertův mlýn (1207 m.n.m.)
Loučíme se a jdeme na Čertův mlýn. Po kratičkém stoupání obcházíme horu asi 5 km po asfaltce a to jen proto, abychom se napojili zase na ten nejhorší kopec. Stoupání nám dává zabrat, v cestě jsou popadané stromy, poprvé za celou dobu mi dochází energie. Dávám Mars (asi už osmou ten den) a hned je to o moc lepší. Pokračujeme.
Napojujeme se na červenou značku vedoucí na Čertův mlýn. Za normálních okolností bych z ní byla nadšená, teď jen nadávám na šutry. Vsadila bych boty, že je tam před závodem rozváželi tatrovkou. Čertův mlýn, konečně.
6. Pustevny (1004 m.n.m.)
Dávám druhý ibalgin, čeká nás kopec dolů. Z něj mě žene vidina škvarkové pomazánky na Pustevnách. Potkáváme kulhavého týpka, na kterém je vidět, že fakt dost trpí. Rozhodl se, že končí na Pustevnách, ale takhle jde prý už z Travného, blázen.
Konečně škvarkovka. Druhý cíl splněn. Dávám si tři krajíce, zapíjím je kofolou, parťák nevěřícně kouká. Sedíme na trávě a pozorujeme lidi pajdající kolem. Není snad nikdo, kdo by šel normální zdravou chůzí. Jsme zrovna na místě, kde se můžeme rozhodnout, jestli jít dolů po sjezdovce na Ráztoku a pak zase na Radhošť anebo „zkratkou“ na Radhošť po vrstevnici. Volba je jasná, ten kopec dolů by mě totiž už zabil.
7. Radhošť (1129 m.n.m.) – Pindula
20 km to go. To už je pohoda. Jde se mi blbě, přejedla jsem se😅. Vylezeme na kopec k Radegastovi a pak je to už rovinka. Ale nekonečná rovinka. Před námi je Cyril s Metodějem, čekujeme se u kaple a míříme po sjezdovce dolů na Pindulu.
Brzy bude západ slunce. Poslední cíl – dojít za světla – nám asi nevýjde, ale třeba to fakt dojdem. Ze začátku jdeme hezkou cestou, měkkoučkou trávou, později se napojujeme na asfaltku, která snad nikdy neskončí. Je to přesně trasa, kterou bych si s chutí zaběhla jen proto, aby rychleji utekla. Jen kdyby mě nebolelo to blbé koleno. Docházíme na občerstvovačku, ibalgin zapíjím ionťákem, parťák si všimnul. Raději to nekomentuje.
Velký Javorník
Jdeme na poslední kopec. Vůbec tu trasu neznám, ale cítím, že to bude už kousek. Že prý jsou to jen tři prudké kopce, pohoda. Vylezu ten třetí a nic. Mlčíme a pořád šmatláme dál. Už mě to nebaví, už chci, aby bylo po všem. Asi hodinu se nás drží nějaká skupinka ženských, které pořád melou. V duchu je proklínám, nadávám jim, ať jsou sakra zticha, kdo je na ně zvědavý? Jsem protivná sama sobě, dávám další ibalgin. Stmívá se. Jsme nahoře, konečně. Předposlední checkpoint.
Jak toto dopadne?
