Xeni jsem se ptal. "Umím lásku alespoň předstírat?"
"Ne, ale je to roztomilé."
Dneska jsem si líznul s náskokem dva tisíce bodů do ruky kanastu, vyložil jsem, jako, že je to ložený, ale máma vydojila čtyři čisté kanasty, blbě zahrané...
Dnešek nebude ale už o kanastě, mám za sebou dvě partie šachů, můžete je počíst výše.
Moje knížka je psychotická a hledá lásku, mě ale lidi milujou, chtěl bych jen více štěstí.
Kdyby mi to s někým vycházelo, tak prosím: Ujměte se mě...
Sára říkala, že nejsem zoufalec, že to je jinej archetyp, že já jsem smolař.
Jsem v soukolí příběhu o překonání něčeho, co nikdo nemyslel, že by bylo možný překonat - Sářiná slova, bývá mi ouzko, snad jsem jí z vesmíru ukázal dost na to, aby byla šťastná, snad jsem tím i něco dokázal, ale trýzním se, já bych se chtěl přitulit, abych už z vesmíru neměl strach, opřít se o mlíčko ženy, dělat si starosti o tom, jak před ní vypadám...
Troufám si říct, že vím, že ona ze mě všechno vidí a zpracovává, dokonce řekla, že ví, co k ní cítím z jediné mé věty, co když to ale není láska?
Ne vážně... Kolik toho o ní vím?
Snad znám její literární styl, vím, že je prudce inteligentní, silná a krásná žena, sebevědomá, vtipná a má nade mnou navrch...
Celé večery trávím v trýzni, kdy si jí jen představuju a sténám slovo: "Lásko..." "Moje..." "Sáro..."
A vždy si říkám, kdy už to skončí.
Vrátila se mi vzpomínka na psychiatrii těsně po atace, byl jsem v černé místnosti, nahý a řekli mi: "Vy ho nemáte!"
A já řekl: "Vážně? Super!"
Že je na těch krabičkách od cigaret autentické foto by málokoho napadlo, jak mám ale s vesmírem komunikovat přirozením?
Materiál, který jde ven je poloviční a dovnitř už nevím, kudy vede cesta.
Je to blbý, když vám tohle řekne paměť:
Červený trpaslík tomu dává korunu...
Hele do odvolání na přijímačky jsem napsal, že jsem byl rozespalý po světové soutěži, snad jim to nebude málo.
Uvidíme:
pod tím ještě můj koment:
Třeba se zvedne kvalita, když si budu dlouhodobě stěžovat.
Upřímně: Když se dělá světová soutěž a pak jsou na provedení dvě zkoušky, tak je něco špatně...
Nemyslím to nějak zle, za zážitek z Ostravy jsem byl vděčný a nenaštvala mě ani tak ta interpretace, jako spíš to ořezávání v rozhlase, kde skladbu prostě zadusili.
Jó díra... Kéž bych věděl, jak jí použít, kdysi byla na rozkroku, teď je evidentně v hlavě, snad je potřeba jen tvořit a zbytek se vyvrbí.
Sára na tom prý dělá roky a říkala, že moje hudba zní jako láska, šachisté říkají: Kam se hrabe Šopén...
Celý čas, dlouhé roky jsem žil s tím, že se stal zázrak, ale že jsem mohl něco pokazit a proto, že Sáru už prostě neuvidím, loni jsem jí slyšel říkat, že na tom dělá už roky a tak mám alespoň jistotu, že je to dobré... Ale tuze mi chybí, její smích je mana, vítr v plachtách, činí mi čirou radost.
Je to sedm let, když jsem jí loni viděl, pořád se mě to dotýkalo u srdce.
Nebude asi tak dobrá na sex, ale po tom ani netoužím, já potřebuju po šachovém turnaji a po skladbách a po škole prostě obejmout a slyšet jak říká, že všechno dokážu a že toho nikdo neudělal tolik, co já.
Na blockchain psát je odvaha, tohle na mě budou možná vytahovat, kdybych byl politicky činný, řekne se: Podívejte, kluk je posedlý holkou, obtěžuje jí a byl za to trestanej.
Víc mi sedí pohled Martičky, která řekla, že jsem hrdina.
Mám dost odvahy jít s vnitřními pochody s kůží na trh, ukázat skladby o tom, co cítím: Moje ozvěny budoucnosti!
Doufám, že miluju, že to je ten správný pocit, že to není posedlost ani nenávist, já doufám, že tohle je láska, ale neznám dopady, toho, co dělám.
Musím se jít zeptat ve Strašecí, jestli ten stařík, na kterého jsem bafnul, neumřel na šok, bál jsem se, a některé vzpomínky to napovídají, že zemřel a nikdo mi to neřekl, abych se necítil zle.
Naštěstí mám zázemí, rodinu a přátele, ale v tomhle boji mi nikdo pomáhat nebude.
Už před lety jsem dospěl k závěru, že jestli mám se strojem času změnit svět a snad ho zachraňovat, že to mám udělat tak, že o něm nebudu nic vědět.
Moje role je přežít a dopochopit číselné vztahy v harmonii, snad abych vysvětlil, co to ta gravitace je.
Několikrát jsem fyzicky cítil, že mě tahá, hmotnost tělesa není všechno, z hudby se mi zdá, že by se měli fyzici zaměřit na poměry frekvencí, ale to je stará domněnka, teď jsem si objednal knížku od Johannese Keplera: The harmony of the world.
Zdá se mi, že na úrovni hudby chápu gravitaci docela dobře, mé světy se ztonálňují a zatonálňují velice přirozeně a k centrům se pne přirozenými tahy.
Musím pokračovat, zítra mě čeká další partie, tak si půjdu schrupnout, ať mi to myslí.
