Trochu víc konkrétně...
Já už jsem například tady a tady nakousl, jak se zhruba dívám na zranění a kam se tak nějak obecně vydává trend, protože ty věci jsem si nevycucal z prstu sám. Jen se nechávám učit a inspirovat mnohem vzdělanějšíma a chytřejšíma lidma. Dosud jsem ale nebyl příliš konkrétní v tom, jak se dá při zranění pracovat a tak chci dneska trochu demonstrovat pár příkladů a nápadů.
První co chci říct je, že pakliže má člověk trenéra, měl by ho maximálně využít. I v případě zranění a možná tam právě nejvíc. Nejde snad o to, že je to osoba školená vyloženě k tomu, aby léčil zranění (i tací samozřejmě jsou). Od toho jsou spíš fyzioterapeuti a doktoři. Trenér je ale člověk, kterej by měl umět se zraněním pracovat a měl by být schopen se přizpůsobit a v rámci tréninku si poradit tak, aby to přispělo k rekonvalescenci a pohodě klienta nebo svěřence. A nebudou-li lidi na svý trenéry trochu tlačit a trenéři nebudou ochotni vystoupit ze svý komfortní zóny, nepovede to k ničemu. Protože pokrok/progres se rodí mimo/na samotný hranici komfortní zóny. Takže bych všem poradil, aby se nebáli zeptat a trenérům, aby se nebáli pracovat i s klientem, kterej není ve 100% kondici. Samozřejmě to má nějakou hranici a každej jí máme trochu jinde, ale trenéřina je stejně z velký části o tom, prodrat se spíš sra*čkama (já vim, že tu hvězdičku dělám furt blbě). Jasně, všichni bychom chtěli vysoce motivovaný a perfektně připravený lidi, co se nám budou vyjímat na sociálních sítích, ale těch je vlastně strašně málo. Ve zbytku času je třeba se přizpůsobit a tu a tam improvizovat...
No nic, pojďme na ty zranění. Co dělat, když se něco podělá?
Na okraj (ach jo, to jsem zase začal rozvláčně) je třeba si připomenout, že hodně záleží na tom, co se podělá a jak moc se to podělá. Je velkej rozdíl mezi nespecifickou bolestí zad chronickýho charakteru a čerstvým výronem kotníku. Jedno z dělení zranění je totiž na chronický a akutní. Dále máme nějaký zranění měkkých tkání - vazů, šlach, svalů a jiný je to s kostma. Pak taky záleží, v jaký fázi se momentálně nacházíme, jestli máme přítomnej otok nebo ne a tak dále. To je asi všechno jasný, ale ještě než začnu, je třeba to připomenout. Co člověk, to zkrátka individualita. Všichni za sebou už máme nějakou (ne)sportovní minulost, historii zranění a podobně. S tím vším je třeba počítat. Takže až se budeme bavit o konkrétních případech, nebral bych to jako krok 1, následovanej krokem 2, pak 3...4... Spíš je to sada nástrojů, z nichž jeden může velmi dobře fungovat při jednom typu poranění, ale jindy naopak vůbec. Nebo nám dobře zafunguje při stejným typu problému s jedním člověkem, ale druhej bude reagovat úplně odlišně. Máme všichni jiný vnímání bolesti, jinej práh, jinej somatotyp, jiný kosti, jiný myšlenky, pocity, blablabla.
A teď už fakt! Jakou sadu nástrojů teda máme?
Rychlost
Zátěž
Rozsah pohybu
Úprava
Poloha/rovina
Kompenzace
Asistence
Stabilita
A určitě bychom ještě pár nápadů našli a já je případně doplním. Momentálně jsem se ale vyčerpal...
Kdybych to tak měl v kostce shrnout, tak jak na to koukám, v podstatě jde o snížení objemu a intenzity vykonávaný činnosti. Ne vždycky je to pravda, někdy bohatě stačí snížit intenzitu, jindy objem, ale v zásadě je to hra těch dvou proměnných. Odpočinek je pro mě přitom alternativou až poslední, kdy opravdu vůbec nic nefunguje a nebo to jinak zkrátka nejde (například čerstvou zlomeninu fakt nepřecvičíte, tam je zkrátka pár rest days na místě). Zajímavostí ale může být, že podle jistých studií (například zde) to vypadá, že cvičí-li člověk jednoruč/jednonož, má to jistej pozitivní efekt na udržení svalový hmoty i síly té druhý.
Každopádně alternativy existují. Skoro vždycky a skoro všude. I dočasnej "chromák" na dolní polovinu těla může stále trénovat tu horní a opačně. Většina běžných zranění vůbec neznamená (nebo znamenat nemusí) pohybovou stopku. Je to možná větší výzva, ale zároveň příležitost. Třeba se o sobě minimálně něco naučit. A spousta lidí jí ke svý škodě úplně ignoruje. Trend se ale pomalu mění a já doufám, že to bude pokračovat. Zranění je jen málokdy konec světa.
A na závěr si dáme jedno "motivační" video. Neberte ho prosím jako návod, jak se chovat v případě zranění, ale spíš jako ukázku toho, čeho všeho je lidský tělo schopný.
