Každý z nás si asi už v životě prošel nějakým tím zraněním měkkých tkání (jako jsou vazy, šlachy, úpony...), typicky třeba vyvrtnutým kotníkem. A jistě i Vám, stejně jako mně říkali, že je třeba odpočívat, ledovat, případně stáhnout, zobnout Ibáče (když to hodně bolí) a čekat až to přejde. Možná ale naše bolístky potřebujou přeci jen trochu větší péči...
Tradičně se totiž v minulosti (často teda i teď) vycházelo z něčeho, čemu se říká RICE prokotol:
A nic proti. Přineslo (a přináší) to nepochybně mnoho dobrého. Například je-li potřeba podat výkon i přes akutní problém, takový zachlazení může udělat svou práci, protože dočasně snižuje citlivost. Za mých mladých fotbalových let se například používal Kelen jako odpověď na všechny problémy: "Bolí tě koleno? Vezmeme to Kelenem!... Bolí tě kotník? Kelen!... Hlava?..." Svým způsobem to byl takovej ekvivalent izolepy domácího kutila. Zkrátka co nevyřešil Kelen, s tím se jelo do nemocnice...
Ne, to je samozřejmě nadsázka, ale smyslem celýho protokolu bylo zkrátka omezit bolest a otok, aby se nerozvinul zánět. Jenže pak si někdo všiml, že podobně jako třeba teplota, je zánět vlastně přirozená obrana organismu na určitej problém a že má v regeneraci svoje místo (jako samozřejmě všechno je to o kontextu, nechci vůbec tvrdit, že si máme se všim lehnout do šišek a vzývat Shivu). A tak se začal RICE protokol trochu měnit. Nejdřív na POLICE (protection, optimal loading, ice, compression, elevation) a později ho někdo rozvinul na PEACE and LOVE, kterej je mi osobně naprosto nejblíž:
Protection (ochrana)
Elevation (zdvižení)
Avoid anti-inflammatories (vyhnutí se protizánětlivým medikamentům)
Compression (stažení)
Education (vzdělání)
Load (zátěž)
Optimism (dobrá nálada)
Vascularisation (prokrvení)
Exercise (cvičení)
Ono jednak zní líp, když řeknete Mír a Láska, než Rejže nebo Policie a druhak je tam spousta věcí, která se podle mě pořád žalostně opomíjí (jako hledání příčin zranění a nebo co dělat v pozdějších fázích rehabilitace). Samozřejmě je třeba jedním dechem dodat, že každý zranění je individuální. Nejde prostě bez rozmyslu aplikovat cvičení na úplně rozšlehaný koleno v prvních 48 hodinách po operaci jen proto, protože si to někdo přečetl na kusu papíru. Stejně tak si trochu dovolim polemizovat s "avoid anti-inflammatories", protože jedna věc je podle mě do sebe sypat osmistovky Ibáče a druhá věc je odlehčit například stravu a v rámci regenerace zobat nějakej přírodní přípravek (nakonec i placebo může bejt relevantní terapeutickej postup).
Každopádně je ale podle mě pozitivní trend, že jsme se trochu posunuli od tý cesty: "Hele jestli to bolí, dej si to nahoru, vem si mraženej hrášek, stáhni to bandáží a modli se k bohu, aby to přešlo." Protože spousta těch zranění se bez nějaký bližší pozornosti a přemejšlení periodicky vrací a co hůř, mají tendenci kolovat a vracet se v jiných segmentech. Kdybych dostal korunu za každýho člověka, co mi někdy řekl, že ho bolelo koleno, ale pak dobrý, ale zase že ho bolej záda... nebo za každýho, co mi řekl, že vždycky když tomu dá voraz, tak dobrý, ale pak se to vrátí, tak se to snaží nějak přeběhat/přecvičit... tak mám dneska minimálně na meníčko v Mekáči.
A je to fakt škoda, protože ty lidi se kolikrát brzdí jenom sami tím, že to zkrátka odmítají řešit. Přičemž tu pozornost vůči vlastnímu tělu a vůči vlastním problémům, považuju dneska za zcela zásadní. Bez touhy se poznat a pochopit to totiž dlouhodobě asi úplně fungovat nebude (aspoň taková je teda moje zkušenost). Je podle mě třeba se do jistý míry naučit věci přijímat takový jaký jsou (jakkoliv ezotericky to může znít), poněvadž odmítání a ignorování našich problémů nás asi úplně daleko nedostane.
