Za tohle téma v podstatě díky 
Asi znáte slovní spojení no pain, no gain, což překladače (třeba ten od Google) přetlumočí jako bez práce nejsou koláče. S čímž by se dalo souhlasit. Leč velká část hobby sportovců to spíš pochopila tak, že co nebolí, to jako by se nestalo. Neboli hezky česky co bolí, to sílí...
Tady už se ale dostáváme na velmi tenkou hranu. Ne že by cvičení (v podstatě jakýhokoliv charakteru) bylo nutně procházkou růžovou zahradou a ne že by tu a tam něco nebolelo, ale je třeba rozlišovat bolest a bolest. Protože bolest velmi úzce souvisí se stresem a všichni jsme někde v mezidobí základní a střední školy byli seznámeni s pojmy eustres a distres. Po vzoru všeho moc škodí, může i stresu být tak nějak příliš. A příliš stresu vede k problémům s motivací, nemocem, zraněním a prodlužuje regeneraci. A to všechno pak v závěru znamená méně cvičení a to zase znamená, že v čase se člověk posouvá ke svému cíli velmi pomalu, nebo vůbec.
Dalo by se to připodobnit k situaci, kdy má člověk zájem naučit se cizí jazyk a začne tím, že první den se naprosto přehltí, druhej den ráno se probudí a z představy, že se bude znova učit, se mu dělá na blití...
A ono to samozřejmě určitej čas jde směle ignorovat (tělo je ostatně velmi výkonnej stroj a má obrovskou schopnost sebe-opravy). Možná týden, možná měsíc, terminátoři to vydrží třeba i rok, či déle. Ale přijde čas, kdy už to nepůjde. V lepším případě člověka zastaví Syndrom vyhoření, v tom horším je to nemoc nebo zranění.
Dá se sice argumentovat tím, že profesionální sportovec (a naprostý výjimky) dokáží absorbovat neuvěřitelný tréninkový dávky, ale je třeba si uvědomit, že profesionální sportovec nemá co jinýho na práci, než sportovat a má kolem sebe spoustu lidí, kteří mu pomáhají se vším možným (od fyzioterapeuta, přes výživovýho poradce, až po spánkologa). Ta druhá skupina je potom roky vytrénovaná (často i dekádama) k tomu, aby dokázala velký objemy (třeba kilometrů) absorbovat. Navíc z takovejch lidí často leze třeba to, že za sebou mají velmi aktivní předchozí životní styl, byť třeba v jiným sportu, nebo odvětví. Takže bacha na to, koho člověk kopíruje, sleduje a poslouchá...
Takže já bych ve zmíněném spojení nahradil slovo pain, slovem brain. Významově by to pak mohlo bejt něco ve smyslu, trénovat/cvičit za účelem dlouhodobých výsledků, je třeba v první řadě chytře (samozřejmě, že jestliže někdo jde do cvičení/tréninku s tím vědomím toho rizika, že to nemusí dopadnout dobře, směle do toho). V klidu. Komfortně. Pozvolna. Protože tak se bude do dalšího cvičení/tréninku těšit. Bude motivovanej, bude dobře regenerovat, vybuduje si silný základy a na nich pak už může stavět i něco, co možná bude sem tam bolet. Ale na to je čas. Mnohem víc času, než si člověk často myslí. Já už jsem to tu tuším někdy zmiňoval, ale Christopher Sommer (bejvalej kouč národního týmu USA v gymnastice) v jednom podcastu říkal, že sval, ten si na zátěž zvykne rychle. Trvá mu to asi cca měsíc. Horší je to ale s vazama, úponama a šlachama, kterým to trvá přes půl roku a taková kost, než se v ní vytvoří dostatečná denzita, to trvá třeba i dva roky...
Zkrátka začínáte-li, zvolněte.
PS: Já bych mimochodem doplnil
