Dřív se tvrdilo, že začít trénink se má tím, co je nejtěžší a pak pokračovat k práci, která je jednodušší. Platí to tak ale vždycky?
No to záleží...
Tak například pokud je hlavní částí tréninku těžkej dřep s činkou a potom má člověk pár nějakých drilů nvíc izolace (lýtka, biceps, úchop...) tak jasně. Dává smysl jet dřepy za čerstva, protože celý tělo včetně CNSky (centrální nervová soustava) je prostě ready, odpočatý, připravený na těžkou práci. No a teprve potom se jede izolace. Nemá smysl si nejdřív odpravit lejtka a pak si naložit na osu něco blízko maxima a zvedat to, že jo...
Co ale když potřebuju kombinovat třeba sílu a vytrvalost? Řekněme těžký dřepy s osou + běh? Potom je podle mě dobré si buď stanovit jednu z věcí jako hlavní cíl a ten jet jako první (takže pokud je pro mě víc důležitý posunout maximálku na dřepu, tak nejdřív dřep a teprve potom běh), nebo obě části oddělit a dát si mezi nimi pauzu alespoň několik hodin.
U víc dovednostních věcí (jako je žonglování, nebo stojka) potom preferuju dělat jednodušší věci jako první, protože člověk se dostane do provozní teploty a potom se může vrhnout na těžší věci. Takže kdybych měl v tréninku žonglování se 3 a 4 míčkama, nejdřív bych volil 3 a až bych odtrénoval s nima, přidal bych míček další.
Jako vždycky je to teda otázka nějakýho kontextu. Nedá se úplně říct, že těžší je na začátek vždycky lepší. Je to o cílech, plánech a sladění všech komponent.
