Poslední dobou zase zvažuju stravu. V nějakých půlročních cyklech se mi některý věci prostě vrací a jídlo je jednou z nich.
Jak už jsem tu onehdy psal, tak já zkoušel snad úplně všechno - vegetariánství, veganství, vitariánství, paleo, nízkosacharidovku, keto a další a další. Vytvořil jsem si (zřejmě i díky tomu) imunitní reakci na lepek, takže jsem si tak dlouho a usilovně příl držet dietu, až jsem jednu nechtěně vyfasoval. Fakt bacha na to, co si přejete, mohlo by se vám to totiž splnit. :)
Naposledy jsem se pokoušel k návratu k veganství. V takový jemnější, řekněme méně invazivní formě. A? Opět jsem neuspěl. Není to otázka a ani chyba veganství. Je to problém kontextu. A o tom kontextu chci dneska hlavně psát...
O tom, že eskymák je stvořenej k úplně jiný formě stravování, než asiat se asi už nemusíme bavit. Je to možná často opomíjenej fakt, ale myslim, že celkem jasnej. Co možná ale tak jasný není a co mi došlo díky jednomu podcastu (konkrétně s Adamem Česlíkem na Proti proudu) je, že do stravy taky zasahujou jiný kulturně-sociální aspekty. A že je lze jen těžko ignorovat. Co tím myslím?
Tak řekněme, že jsem vegan. Takovej ten vyhraněnej, co si uplivne, když jde v krámě kolem výlohy s masem a nezapomene si u toho mručet pod vousy, že jíst maso je vražda. A přijdu si s touhle myšlenkou k babičce, která vaří pro celou rodinu svíčkovou. Protože tak jí to celej život učili a tak je zvyklá potěšit celou rodinu. Já teda buď utřu úplně, nebo budu ochoten slevit ze svých přesvědčeních a pro jednou si dát třeba aspoň omáčku a knedlík. Tak jako tak to ovlivňuje v podstatě celou společnost. Babička možná bude přemejšlet o tom, jestli by se omáčka nedala zahustit jinak. Možná uvaří zvlášť nějakej seitan. Já budu přemejšlet o tom, jak neurazit a zbytek příbuzenstva se zase bude modlit, aby nedostali na talíř nějakou sójovou náhražku. Možná se dokonce z celý záležitosti pokusim vykroutit a tak budu pomalu pomaloučku opouštět tuhle sociální bublinu a budu inklinovat k jiný, kde se nebudu muset vystavovat podobným záležitostem, který jsou vlastně tak trochu trapný pro všechny...Ne vždycky to samozřejmě platí. Pro někoho to není vůbec žádnej problém a já to takovejm lidem přeju. Nicméně já se do podobných situací dostával poměrně často, protože moje prostředí, ve kterým se pohybuju, je nastavený vcelku jiným směrem.
Ten samej problém nastává třeba na přerušovaným půstu. Když máte třeba okno, ve kterým jíte, nastavený na 16:00-20:00, je celkem problém dostavit se na rodinnej oběd na dvanáctku. Nebo respektive to sám o sobě problém není. Ale sáhodlouze někomu dokola vyvětlovat, že zrovna nemáte hlad a dáte si pozdějc, to už po desátý příjemný bejt nemusí.
Takže ono taky nejde jen o to, že člověk chce něco jíst. Jde taky o to, jestli má okolo sebe lidi, který to budou chápat, tolerovat a zohledňovat. Když se to totiž neděje, má to dopady. Člověk se pak velice rychle může přistihnout, že se vlastně svojí sociální bublině straní, nebo se izoluje. A to má dopady zase na jeho mentální a emocionální zdraví.
Jako experimentátor různých diet, jsem se dostával pravidelně do situací, kdy skupina lidí prostě zcela logicky (vzhledem ke svojí převaze) nějak nevědomky podobnou odchylku od normálu ignoruje, nebo přehlíží. Což má prostě dopad na soužití v celý skupině. Chtě nechtě. Ne vždycky je to dopad negativní. Ani si nemyslim, že je to nutnost. Ono opravdu záleží na tom, v jakým prostředí se člověk vyskytuje. Důležitej point ale je, že každá taková změna, má dopad, protože svým způsobem změnou nutíme lidi okolo nás, aby zaujali k naší změně nějaký stanovisko.
Kdybych měl třeba kamaráda, kterej ulítne na keto dietě, tak ho pravděpodobně nechám, aby vybral hospodu. Taky vim, že pravděpodobně nebude pít pivo a místo toho radši pozře panák vodky. Tomu se teda buď přizpůsobim taky, a místo piva si dám společně s ním, nebo budu pít obojí (což mě celkem brzo zlikviduje). Každopádně se nějak s tou situací budu muset popasovat. Ovlivňujeme se zkrátka vzájemně...
Hlavní pointa ale je, že strava pro mě tímhle dostala novej rozměr.
Pro někoho je jídlo palivo. Takovej člověk zpravidla nebude řešit chuť jídla, jako to, kolik do sebe dostane živin a jaký to budou. Další člověk potřebuje mít jídlo vymazlený. Je pro něj důležitá chuť. Je ochoten si prohlížet řady kuchařek a z nich vybírat. Pro třetího je nejdůležitější etika, ekologie. Čtvrtej chce hlavně maso a tak dále. Ale co když je jídlo tohle všechno?
Co když je to tak trochu kultura, tak trochu etika, chuť, design i palivo? Co když je jídlo taky trochu o půstu i přežrání se? Co když je jakejkoliv systém, zase jenom další zkratka, kterou hledáme pro to, abysme nemuseli hlavně přemejšlet a podívat se sami na sebe?
Když člověk drží přerušovanej půst a má okno (kdy jí) třeba od 12:00-20:00, občas se přistihne, že má hlad třeba v 10 ráno a jindy až v 1 odpoledne. Není tak nějak smysluplnější tohle pravidlo porušit, než do sebe cpát jídlo, který nechci? Nebo naopak trpět další dvě hodiny hlady, protože okno začíná ve 12:00? Protože jídlo má přece i zdravotní a psychologickej aspekt ne?
Není lepší si jako vegetarián dát jednou za čas rybu, než trpě tjejím nedostatkem z etických důvodů? Protože co etika vůči vlastnímu tělu?
Je tu spousta otázek, který teď v sobě nějak řešim (já vim, je to jenom jídlo, ale to téma je děsně zajímavý). Vážit potraviny, nebo nevážit? Jíst když mám hlad, nebo jíst pravidelně? A hlavně, kde je hranice mezi totálním chaosem a nějakou sadou pravidel?
To samý téma, jsem řešil x let dozadu s cvičením. Vyzkoušel jsem řadu systémů a potom postupně a pomalu přicházel na to, co mi vyhovuje, co už méně a co vůbec. Nakonec jsem z toho sestavil svůj vlastní systém, postavenej na určitejch principech. Dostatečně pružnej na to, aby se měnil v případě potřeby a dostatečně systematickej na to, aby mě posouval.
To samý mě teď pravděpodobně čeká se stravou...
Mám napsaný první dvě poznámky ke stravě:
Zní to banálně. Možná i legračně. Ale já se po těch letech potřebuju vrátit na úplnej začátek a začít balancovat naprosto jednoduchý věci.
