Tak mám pocit, že každej kolem mě teď nějak běhá... a každej kdo někdy s během začal a trochu se v tom šťoural, narazil na otázku došlapu. No a (skoro) každej, kdo někdy četl Poziční metodu (v češtině vyšla jako Běžecká revoluce) Vám potvrdí, že běhat se má jedině přes přední část nohy. A pak zase každej, kdo si přečetl Chi running Vám řekne, že běhat se má přes střed chodidla (protože yin a yang=vyváženost). No a kdo vychází z atletický metody Vám zase řekne, že běhat se může úplně v pohodě přes patu. Prase aby se v tom vyznalo.
Tak přes co se má do*prdele běhat?!
Já jsem si samozřejmě v rámci své úchylky rozebrat všechno do nejmenšího šroubku nastudoval pro jistotu všechny tři metodiky. Absolvoval jsem k tomu pro jistotu i seminář Chi runningu v Praze, kde se asi 8 hodin neřešilo nic jinýho, než technika běhu a pak první část kurzu u ČAS (Český atletický svaz) na kondičního trenéra běhu. A chce se mi hele skoro napsat, že...
Je to o kontextu!
Tak zaprvé, člověk je nějak stavěnej. Antropometrie se tomu říká odborně. Má nějak dlouhý končetiny a dokonce na nich různě dlouhý kosti třeba od kolene nahoru a od kolene dolů. Má nějakou hloubku pánve, je nějak širokej, vysokej a tak. To vcelku hraje roli, protože ta páka při nějakým pohybu vypadá jinak. Proto třeba když si vygůglujete dřep, tak u někoho to vypadá tak a u někoho onak.
Zadruhé má taky nastřádaný nějaký ty dysbalance, protože se obecně moc nehejbeme. Takže támhle je trochu nakloněnej trochu doleva, jinde trochu doprava, někde zkrácenej a někde zase slabej (nebo obojí naráz). Plus máme taky k některým věcem predispozice. No zkrátka to často nefunguje úplně učebnicově.
Zatřetí s tím souvisí biomechanika pohybu. Ta se dá pojmout obecně a individuálně. Obecná nám říká, jak by to mělo vypadat, jaký síly kde působí a tak, všechno to pěkně vypadá a pak nastává ten problém, že dostaneme ten lehce "pomrvenej" kus masa, kostí, šlach a orgánů (rozuměj člověk) a vypadá to jinak, než podle těch skript, protože viz výš.
Začtvrtý si do paklu zamícháme obuv (vemte s třeba to, že 12mm drop na botě Vám logicky posune těžiště těla) , rychlost pohybu (kadenci, délku kroku, náklon), terén, externí podmínky jako je počasí, nálada běžce, jeho regenerace.
A zapátý došlap je jedna ze čtyř pozic, z nichž hodnotíme běžeckou fázi a to se taky nemusí úplně vyplácet jí jako vytrhávat z kontextu.
Co tim teda vlastně chci sdělit?
Velmi zjednodušeně to, že kam bude směřovat dokroková fáze je otázka stavby těla, nějakých nastřádaných problémů (např historie zranění), obuvi, rychlosti pohybu, terénu a co se stane v předchozích fázích běhu. Paušalizovat to úplně nelze a stejně tak nelze říct, jakej došlap je nejvhodnější, protože se automaticky musíte ptát pro koho, kdy a za jakých podmínek. V ideálním případě by člověk podle mýho názoru měl mít v arzenálu všechny typy došlapů a bejt schopen se přizpůsobit podmínkám (jak vnitřním, tak vnějším).
Věřit mi ale nemusíte. Sami si vyzkoušejte experiment:
Vemte si do ruky metronom, pusťte si ho na nějakou (pro Vás) středně těžkou kadenci (cca rozmezí 170-185) a zkuste si běžet v tempu od 6 minut na kilometr, po třeba 4 minuty na kilometr. Kadenci přitom udržujte stabilní. A velice brzo zjistíte, že čím víc pohyb zrychlujete, tím je náklon těla vyšší, tím víc napadáte pod těžiště a tím víc je došlap veden přes špičku. Opačně to můžete zkusit až do chůze (tady teda tu kadenci budete muset zmenšit, 170kr/m asi v chůzi nedáte), kde je tendence těla našlapovat víc před těžiště těla a tím pádem víc přes zadní část nohy.
Nebo zkuste běžet nejdřív čistě po rovince, potom do prudkýho kopce (v rámci možností) a nakonec z prudkýho kopce (zase v rámci možností).
Není zkrátka nad vlastní zkušenost. Zkuste svou dokrokovou fázi běhu pozorovat, učte se, hrajte si, zkoumejte, bavte se.
