To dneska u Martičky padlo...
Nemůžu se rozpomenout, byly fajn koncerty, ale to jsem šťastný stejně nebyl.
Ten den, kdy jsem si koupal srdce v energii, kterou mi vtiskla máma.
Je těžké nést to vědomí, že je něco nade mnou, ale bez Sáry prostě šťastný být neumím.
Jsem závislý, ona nemá zodpovědnost za mé štěstí.
Spokojenost umím najít sám, ale štěstí ne.
Je tu otázka, jestli na štěstí jeden člověk stačí...
Já vím, nejsem jeden... Mám rodinu a přátele, ale nemůžu vydržet nevědět, v jakém duchu jsem Sáru na roky ztratil.
Podle reakcí prý vypadá, jako že mě nenávidí.
Furt si myslím, že to hraje a že má proč...
Já říkám věci otevřeně...
Třeba to bude stačit.
Jdu do hajan.
