Nebo taky jinak řečeno: "Trénuj v klidu.", ale já se dneska chci soustředit převážně na ten běh. Jednak proto, že mě za týden čeká dosud nejzběsilejší výzva mé pohybové "kariéry" (totiž 12 hodin kroužení po vlastních na 250 metrech) a za druhý, protože to je stále téma, které podle mě hobby běžcům uniká...
Já vim, je to hrozně uncool a ne zrovna sexy, dělat věci pomalu. Dokonce bych řekl, že je to kontra-intuitivní. Ale o to důležitější tahle věc je. Protože jestli si člověk nechce svůj vnitřní zápal pro nějakou činnost, ať už jde o běh, jízdu na kole, nebo zvedání činek vyplácat v prvním měsíci (jako to často dělají ledňáčci = lidé, co přichází do gymů pravidelně s předsevzetím po Novém roce), je zkrátka třeba se k sobě chovat s notnou dávkou šetrnosti a rozumu. Neb, jak praví stará lidová moudrost: "S trpělivostí nejdál dojdeš."
Ono totiž mezi námi, zničit někoho (ať už sebe, či ostatní), je strašně snadný. Prostě tam narvete co nejvíc objemu jde, a to při co nejvyšší intenzitě. Takže jestli chcete rychlej recept na to, jak vyběhnout po dvaceti letech ležení na gauči a hodně rychle se na něj vrátit, tak tady je:
Ne hele, to byla samozřejmě nadsázka. Já nepochybuju, že to nějakej čas jde i při (relativně) vysokým objemu a vysoký intenzitě. Ale jestli se chce člověk fakt dlouhodobě zlepšovat a ještě u toho fungovat i v normálním životě, bude muset dřív nebo později zvolnit. V lepším případě pochopí a ustoupí sám. V tom horším si o to řekne tělo samo. Protože víte, jak si prochází třeba BTC svým cyklem růstu a poklesu? Tak trénink a výkonnost je o tom samým. Nic prostě neroste lineárně z bodu nula do nekonečna po rovný a krásně uhlazený přímce... Jako bylo by to super první den vyběhnout 1 kilometr za 6 minut a stý den tam poslat při stejným tempu (10 km/1h) 100 kilometrů a dejte vědět, jestli se Vám to podaří, ale garantuju Vám, že budete hříčka přírody a zavolejte si do Český televize, ať s Váma udělaj rozhovor, protože to fakt nebude nic normálního.
Trénink se zkrátka cykluje a já si troufám tvrdit, že takových 80% tréninků, by mělo probíhat relativně v klidu a v pohodě. Slouží to totiž jako základ pro rychlejší a náročnější tréninky. Jinými slovy, jak tady někde říkal guru běhu v ČR Miloš Škorpil: "Chceš-li běhat rychle, nejdřív se nauč běhat pomalu." A to je věc, kterou bych tesal do kamene. Zní to možná jako jedno velký WTF, protože když chci běhat rychle, tak ehm... přece musim běhat rychle, no ne?! Ale zkusme se na to podívat tak, že rychlost prostě člověk nevyvine bez základní síly, nebo kondice, i kdyby se sebevíc snažil. Taky nemůžu udělat rychlej výbušnej klik s tlesknutím před a za zády bez toho, aniž bych dost dobře neuměl kontrolovanej a pomalej klik, že jo? Dává to smysl, ne? Stejně tak nemůžu nadhodit nad hlavu 100 kilovou činku, když nejsem schopen zvednout jí vůbec ze země.
U běhu sice můžete oponovat tím, že profesionální sprinter taky neběhá pomalý desítky, aby dokázal uběhnout sprint pod 10 vteřin, ale zaprvé je sprint trochu jiná disciplína, než běh na 5 kilometrů (mnohem silovější/výbušnější). A za druhý i sprint je skill jako každej jinej a vyžaduje hodně práce na motorický kontrole, koordinaci, síle a dalších aspektech, který nejsou vidět (a nejsou nutně prováděný rychle. Teda minimálně do doby, než to možný je). A jasně, děti sice umí běhat často rychle i bez toho, aniž by se to někde učili, ale dítě je úplně jiný stvoření, než dospělej člověk. Jejich nervovej systém je bleskurychlej, mají často větší poměr svalový hmoty k tělesný hmotnosti a jsou celkově pružnější a mobilnější. To jsou prostě malí gepardi... Plus nám s věkem ubývají rychlý svalový vlákna. Což starší jedince předurčuje spíš k lepším vytrvalostním výkonům (ale nenechte se mýlit, neznamená to, že má starší člověk přestat se pokoušet o rychlej pohyb úplně. To je ovšem na jinou debatu).
Každopádně platí, že chce-li člověk dělat něco rychle, nejdřív by to měl dělat pomalu...
Co to ale vůbec znamená, to pomalu?
Mno, na to existuje hodně teoretických pouček, ve kterých se skládaj různý pyramidy, měří se tepový zóny, laktát a tak dále. Viz
zdroj: Velká kniha běhání
Ale průměrnýmu hobíkovi podle mě zcela postačí, když si pohlídá, aby za běhu byl v 80% případů schopen říct souvislou a rozvitou větu, případně aby byl schopen dýchat převážně nosem (ano, to uznávám, se musí chvíli trénovat)... A jo, pokud si právě říkáte, že to byste ale museli místo běhání chodit, tak to je realita většiny začínajících běžců. Totiž kondiční chůze prokládaná chvílemi běhu.
Faktem totiž je, že se vším strašně spěcháme. Přitom jako fakt není kam. Většina z nás už těžko něco vyhraje. Nám už zlatou na krk nikdo nepověsí. Přinejlepším nás někdo možná poplácá po zádech a řekne: "Seš dobrej.", přičemž jak se otočí a dostaneme se z jeho/jejího zornýho pole, tak na náš výkon v tu ránu zapomene... My to prostě reálně děláme kvůli sobě a pro sebe. Tak nač spěchat?
Mně tohle pochopení popravdě taky trvalo pár let. Ale nakonec jsem uznal, že chci-li se této činnosti věnovat do konce svých dní, nezbývá, než to opravdu převážně dělat v klidu. Což neznamená, že to občas nemůže bolet. To určitě může. I já se občas proběhnu v tempu, které je blízko mého maxima. Ale většinu času strávím na svých cestách v tempu, které je opravdu pomalé. Nakonec jen pro porovnání letošní nejrychlejší výkon na 10 kilometrů a průměrný tréninkový čas (při stupňované desítce).
Proto ještě jednou a naposled:
