Dnešní text bude patřit nejúspěšnějšímu ptáku planety. Nejspíše již podle obrázku jste zjistili, že bude řeč o slepicích. Přesněji řečeno o kuru domácím. Jakožto vesnicí odkojený člověk, si při myšlence na slepici představím dvorek, zahradu nebo alespoň rozumně velký výběh a tam hejno kdákající drůbeže s vrchním kohoutem. Slepice chováme do dneška a to za podobných podmínek, které jsem viděl již jako malý u dědy. Slepice jsou vděčné za jakýkoliv zbytek z kuchyně, nejlépe masného původu. Ale nepohrdnou rýží, těstovinami. Jako lahůdku mají rády roztlučené kosti.
Pokud nějakou dobu žijete v s drůbeží. Zjistíte, že slepice není hloupá. To, že se některým ženám nadává do slepice, mi do dnešní doby nejde do hlavy, proč? Slepičí hejno má jasnou hierchii. Vrchní slepici, která má prvotní právo přístupu ke žrádlu a na konci hiearchie jsou slepice nejmladší v hejnu. Vzájemné komunikační schopnosti jsou také na dostatečné úrovni. Je rozdíl mezi kdákání při odpolední siestě, mezi kdákáním upozorňující na nebezpečí. Či kdáknutí, které by šlo volně přeložit asi takto : „Jdi pryč a neotravuj, teď snáším vajíčko. Jestli se ještě přiblížíš, zobnu tě!“ To vím naprosto přesně, protože jsem párkrát varování neuposlechl a schytal jsem zobanec. Klasické kvokání kvočny asi nikomu představovat nemusím, to jistě zná každý.
Pokud si do chovu pořídíte nové mladé slepičky. Je potřeba jim věnovat zvláštní pozornost. Dohlédnout na to , aby věděly, kde se spí, kde je korýtko se zobem a hlavně voda. Pro tento účel jsem letos vyrobil novou „králíkárnu“. Slepičárna mi zní blbě. Asi jako každý. Nejprve je potřeba vycházet z materiálů co dům dá. Základní konstrukci jsem nejprve zkoušel připravit ze starých hranolů, které jsem se pokoušel ohranit na menší rozměr. Po prvním pokusu jsem to vzdal pro naprosto nekompetentní nevhodnou pilu.
Musel jsem vypít nejednu kávu, než mi oko a potom i druhé spočinulo na střešních latích o profilu 6x4cm. Ty jsem vybral z loňských balíků palivového dřeva. Bylo rozhodnuto. Konstrukce bude ze střešních latí. Abych příliš nezeslabil profil latí, použil jsem částečné přeplátování. Všechny stejné části se propisují a vyřezávají společně. To proto, aby byly stejného rozměru. Při ruční práci se vždycky musí počítat s nějakou tolerancí a nepřesností až několik milimetrů. K vyřezání jsem použil ruční okružní pilu s nastavení hloubky a následně jsem spoje dočistil drátem.
Po přesném spasování (kontrolou všech spojů, aby do sebe zapadaly) jsem konstrukci sešrouboval pomocí samořezných vrutů (5x60) do každého spoje po dvou. To proto aby byla zajištěna alespoň částečná stabilita spojů. Na oplášťování konstrukce jsem použil velkoformátové OSB desky. Tyto desky se vyznačují svou odolností proti vlhkosti. Jestli je to pravda, to co tvrdí výrobce, ukáže čas. Jak jsem později zjistil, mladá drůbež je si schopna rozlít kastrůlek s vodou i několikrát denně.
Už při návrhu konstrukce jsem nezapomněl i na madla, pomocí kterých se nechá celá slepičí ubikace přemístit na místo. Doplnil jsem dvojité dno, pro snadnější čištění. Osadil bidýlko a připravil i dělící přepážku pro případ, že by byla potřeba dvou menších ubytoven. Střechu proti dešti nebylo potřeba řešit. Budka ju umístěna v maštali a je připravena ještě na druhou, stejnou. Zkrátka jednou to vyženu o štok výš.
V neděli nastal den D, kdy přivezli nové svěřenkyně. Rovných deset hladových krků jsme si donesli domu. A starostlivost mohla začít. První dva dny zůstali zavřené. To proto, aby si jasně zafixovaly, kde se spí. Ve většině případů to stačí. Někdy se stalo, že i toto se učily dva týdny. Poté následoval výběh na dvorek. Výběh na zahradu (není oplocená) je ještě čeká.
Tady by jsem se pozastavil nad dopravou mladých slepiček. Nebo spíše nad způsobem. Rozváží jej klasickým uzavřeným dodávkovým autem. Jestli tam jsou nějaké větrací otvory nevím. Firma má sídlo v Praze. Odhaduji, že tak od čtyř hodin musí slepičky naložit a tato linka končí v půl páté ve Vlašimi. Potom ještě dobrá hodina zpět do depa a vyložit neprodané slípky. Celou tu dobu jsou naskládané v přepravkách. Ty o mnoho nepřesahují velikost bedýnek na ovoce. Jsou tam celý den bez vody. To by se moc nelíbilo třeba těmto lidem, kteří bojují proti klecovým chovům.
V každém případě v loni mi krátce po nákupu uhynuly dvě z pěti. A letos tři z těchto deseti pořád spí. Aby se nazobaly, musím je postavit přímo před korýtko se směsí. Kontroverzně tomu se cena za jednu slepičku neustále zvyšuje. Letos 199,-. Jen podotknu. Za celou dobu (20 let zpětně) jsem za nákup nedostal jedinou účtenku či paragon. Jsem jen zvědav jestli se něco změní příští rok s povinností EET.
Tento text je zahrnut také do #storyteller a je delší než jsem čekal. Tak doufám, že jste si k němu dali brambůrky nebo alespoň zmrzlinu.
Všechny obrázky jsou z mého archivu
