Je dost hudby, která se jen tak válí, je dost hudby, která je rozsekaná na body, ale je málo hudby, která by v duchu romantismu spojovala jednoduché akordy v zajímavých kontextech.
Horizontální souvislosti jsou vzácnost a hodně moderní hudby je za jistou složitostí v prvcích jako je barva a akord sám, jednoduchá v horizontální stavbě souvislostí.
Atonalita sice obohatila zvuk o emancipované disonance, ale ztratila ten moment prožitku krásného akordického spoje, které známe od Mahlera, Griega nebo Wagnera.
Někdy se snažím v rozšířené tonalitě dělat romantické spoje, kterými odkazuju na mistry 19. století.
Antiromantické nálady už mi nepřipadají dnešní. Romantismu je potřeba najít zdravá míra, aby nešlo o kýč, nebo klišé a hudba byla zároveň emočně přesvědčivá.
Zároveň jsem hrdý na jistý upřímný patos, který nezní nemístně.
Připustit si, že je velká část mého stylu podobná romantickým mistrům, mi trvalo, protože jsem vyhledával dnešek, ale i pod vlivem hollywoodských bijáků, mě postromantické tendence ovlivnili.
Můj styl není jen postromantický, jsou zde vlivy impresionismu, minimalismu i algoritmické kompozice, ale například tyhle (níže sdílené) kusy jsou jakoby přímým pokračováním Mahlera, nebo Tristanovské krize, kterou překonávají sevřeností a jakousi přímočarostí vedení hlasů.
Patos získává legitimitu od inteligence celé věci. Spoje jsou vedeny nejen na efekt, ale i logicky do veliké hloubky celé skladby.
Jsem na svoje romantické kusy hrdý!