A je to tady. Můj poslední den karantény, kdy nesmím opustit domov. Nebo bydliště? Teď už je to jedno. Každopádně jsem 9 dní nevytáhl paty, krom cesty na test a zpět.
Pixabay: Free for commercial use - No attribution required
Po tuto dobu je jediné spojení s okolním světem jen telefonem nebo internetem. Nikam nesmíte, nikdo nesmí k vám. Být zavřený v městském bytě o dvou místnostech musí být pěkný opruz. Být zavřený v domě na malé vesnici, kde i pošta chodí jen občas a v kombinaci uzavřením všech zbytných služeb. Jsem si připadal jako trosečník na pustém ostrově.
Na začátku týdne jsme spotřebovaly všechny léky na kašel. Známý nám je dojeli koupit. K tomu ještě přibrali dostatečnou zásobu ovoce a pár drobností. Jinak se nám dařilo docela dobře žít z mražených zásob. Mezitím se mi podařilo dodělat několik restů na zahradě. Některé čekaly i několik let. Drahá polovička ještě zůstává doma a čekají ji ještě další telefonické konzultace s doktorem. Zatím se ještě pořád necítí úplně fit.
Během tohoto týdne jsem zjistil, jak je krásný život, když jej žijete bez spánkového dluhu a nikdo po vás nic nechce a ani vy po nikom nic nechcete. Od zítra se můj status opět mění na „pořád v práci“ a zase začnu žít se spánkovým dluhem.
