Asi dva roky zpátky, jednoho mrazivého večera, kdy jsem si hezky seděla pod dekou s kakaem v ruce v teple domova, jsem si jen tak z nudy vytvořila svůj wish/to-do list a napsala si na něj vše, co bych chtěla v životě vidět, zkusit, zažít, naučit se. Tehdy jsem tam měla asi jen 5 položek a jednou z nich byla B7 – jako něco, co je pro mě totálně nereálné, ale je fajn to mít na seznamu a aspoň trochu jít tímto směrem. List jsem si připla na lednici a tím to pro mě skončilo. Anebo začalo?
Co je B7?
Nejprve bych vám ráda trošku přiblížila, co je B7 a proč jsem z ní měla a mám takový respekt. B7 neboli Beskydská sedmička je horský ultramaraton Moravskoslezskými Beskydami, který byl založen českým horolezcem Liborem Uhrem. Vede z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm přes 7 beskydských tisícovek, reálně je to 8 vrcholů, z nichž jeden je pod 1000 m.n.m (dá ale zabrat stejně jako tisícovka). Délka trasy a trasa samotná se mění a přizpůsobuje, poslední roky je dlouhá 95 km pro dvojice a 101 km pro jednotlivce (dobrovolně i pro dvojice). Důležité je tady ale převýšení, které je cca 5500 m, což odpovídá převýšení osmitisícovek. Dává tedy normálnímu smrtelníkovi šanci vylézt si poslední srpnový víkend třeba na K2, samozřejmě pouze v českých podmínkách, a to vše v rámci 30 hodin.
Dost teorie, jaká je ale realita?
B7 je náročná nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Je nemilosrdná a nepředvídatelná. Může vás dostat na kolena, ať jste super trénovaní nebo naopak vůbec ne. Může vám ta kolena i odrovnat. Nikdo nikdy nemůže s jistotou říct, že ji dokončí. B7 nezastaví ani počasí, nebere ohledy na nic (i když je pravda, že letošní covidová doba s ní mírně otřásla). B7 je nádherná, úžasná, dechberoucí – a to doslova 😀. Je to závod, který vás nabije, vybije, a nakonec i dobije 😀. Je to ale hlavně závod člověka se sebou samotným.
Jak jsem se nakonec odhodlala
Loni touto dobou mi můj kolega a kamarád pomáhal při stěhování. Doprovodným prvkem byla domácí slivovice jako můj projev vděku. A když bylo hotovo (hlavně ta slivovice), ani nevím jak, ale najednou ze mě vypadlo, že chci jít B7 a vlastně nemám s kým. Tehdy se ani nerozmýšlel, slivovice promluvila a deal byl na světě. O den později ani jednomu z nás hrdost nedovolila z této dohody couvnout.
A tak jsme začátkem ledna, stejně jako několik tisíc dalších lidí, netrpělivě čekali na start registrací a vzájemně jsme se ujišťovali, že o nic nejde, že to zkusíme a že tam jdem vlastně jen kvůli tomu šmrncovnímu B7 tričku, které dostaneme na startu. Náš původní záměr byl nehrotit to, v žádném případě nejít přes bolest, přece jen se nechceme zmrzačit, skončit, až nebudeme moct a hlavně zkusit si to a užít si to. Registraci jsme zvládli úspěšně (takhle se to nezdá jako big deal, ale zájem o B7 je fakt vysoký a do 20 minut od spuštění bylo plně obsazeno) a mohli jsme začít trénovat. Neměli jsme žádný plán, prostě jsme jen chodili na hory. Spolu, ale i každý zvlášť. Nejsem si jistá, jestli jsem si více užila B7 nebo ten trénink.
A pak přišel srpen. Čím více informací jsme postupně získávali od pořadatelů, tím více rostlo vzrušení. U mě už to nebyl jen hon na tričko, ale tak nějak jsem pomalu přesvědčovala svého parťáka, že na Pustevnách (20 km před cílem) se bude podávat škvarkovka a že o tu bych jako nerada přišla. Pak už ani ta nestačila a řekla jsem si, že to prostě dojdem. Když jsem mu pak navrhovala, že bychom to třeba mohli dojít za světla, ťukal si na čelo 😀
Až najednou tady byl pátek 28.8., náš startovní den ...
A já vám děkuju, že jste dočetli až sem a pokračování přijde zase brzy.
Photos source:
Beskydska sedmicka (2020, December) https://www.facebook.com/beskydskasedmicka/photos
