Synek psal. Byli jsme na skoro slavnostním obědě. V The Italians. Ne, nebudu psát o jídle. Já se tam díval na lidi.
Teda, nejenom na lidi, samozřejmě. To nejde. Občas mě rozptýlily i jiné podněty. Třeba tohle osvětlení nad barem.
A samozřejmě, že jsem si také přečetl celý jídelní lístek. I když tentokrát nehodlám zveřejňovat účtenku, proč taky. Ale o cenách psát vlastně budu.
Takže litr filtrované vody 69,- Kč. Malé pivo 59,- Kč, třetinka coly 69,- Kč... Oběd pro tři vyjde kolem dvou tisíc. Co je to za lidi, co chodí do takového podniku?
Jak jste asi pochopili, já obědvám ve školní jídelně. FKSP a zaměstnavatelem dotovaný oběd tam přijde na 30,- Kč. Dražší podniky moc nevyhledávám. Ale když to syn chce vidět a zkusit... Tak musím mu ukazovat, jak taky vypadá život a všechny jeho aspekty. Skoro.
K našemu stolu si přisedla mumie. Stará říše, řekl bych. Tvářila se jako dvacítka. Obdivuhodně štíhlá, poznamenala moje žena závistivě. Kolik jí mohlo být? Padesát, sedmdesát? Evidentně několik plastických operací za sebou. Krásné bílé zuby... Ty musely stát! Je pátek, kolem jedné. Čím se tak může živit?
Slečna naproti má velké, opravdu velké rty. Botulotoxin, evidentně. A přes uličku druhá taková... A tamhle třetí!
Dvě normální matky s malými holčičkami předškolkového věku. Matka s dcerou jsou vždy barevně dokonale sladěné. Mají stejné mobilní telefony, růžové. Apple. Asi skočily na polední gáblík do své závodky. Přes polovinu porcí nechali na talířích. Včetně zákusků.
Je tu hodně cizinců. Nejsou to turisté, pracují tu. Když si někam přijedete zaturističit, asi nevyhledáváte krajany nebo cizineckou diasporu. Ale když jste někde déle... Asi se chcete taky potkávat se sobě podobnými. Proč ne.
Ne, nejsem ten, kdo by měl právo jakkoliv kohokoliv za cokoliv soudit. Vidím jenom výjevy. A uvědomuju si, že já sem nepatřím.
Mně bylo vždycky jedno, co mám na sobě. Když se podívám na pěstěné vousy okolo sedících, na to, jak jsou oblečeni, celkově upraveni... O ženách nemluvě.
Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka... Už moji rodiče se nechovali moderně. Nejezdili jsme na dovolené k Baltu, do Bulharska nebo na Balaton. Tuzexové bony jsme nesháněli... Matka si doma nešila s Burdou, táta nestál o video a nesháněl kazety s erotickým obsahem... Byli jsme už za socialismu podivná rodina.
A teď, za kapitalismu, nesu tu štafetu dál. Jsme zase podivná rodina. Nemáme televizi. Žena nezná děje seriálů, já netuším, kde se hraje jaké sportovní utkání. Nezajímají mě auta ani moderní technologie, neposloucháme obvyklou hudbu. Nechodíme do kin, co se syn narodil, ani do divadel. Nechodíme do podniků, kde se podává alkohol, ani kde se tancuje...
Za dvanáctiletého synova života jsem s ním byl jednou na den v Drážďanech. Nechodí k nám návštěvy a my chodíme k někomu tak dvakrát do roka, když vynechám tchýni a tchána.
Nechodíme do fitka, nestudujeme cizí jazyky, jako všichni, jak jsem na Hive a Steemitu pochopil. Chodíme po muzeích a galeriích. Doma si čteme. Zpravidla jednou týdně chodíme studovat Písmo, modlit se a zpívat chvály.
Tak jsem zvědav, co si syn od nás odnese do života. Byl bych zvědav, jak jednou bude vypadat jeho rodina. Ale toho se už nedožiju. Děláme, co umíme, abychom ho připravili na život. A se uvidí, jestli to bude stačit.
Kdo máte děti, přemýšlíte někdy o tom, co byste jim chtěli předat a jak to dělat nejlépe? I když jsem učitel, nikdy jsem tohle nedělal. Nějak žiju a syn to vidí. Dělám, co si myslím, že je správné. Snad něco mého napodobí. Nebo si půjde svou cestou. To už bude jeho věc.
A od zítřka jarní prázdniny! Tak nějakou fotku ze záchodu v The Italians na to! (Ten překlad do češtiny bych udělal jinak. Tu vazbu se "s" bych si odpustil...)