Na konci devadesátých let nás s kamarádem napadlo, že bychom mohli na jeden den na kolech vyrazit do Německa. Hranice s BRD nejsou z Plzně zas tak daleko, cca 50-60 km.
Jednoho krásného letního rána jsme vyjeli v půl páté ráno a zamířili k hranicím s Německem. Na nosičích našich kol vlály maličké vlajky ČR a Plzně.
Pokud jedete na kole do Bavorska, čekají vás hlavně pohraniční hory. Ještě do Domažlic to byla pohoda. Vychutnávali jsme si malé vesnice, itinerář trasy rychle ubýval. Vyhýbali jsme se hlavním silnicím a bylo nám fajn. Ale pak to stálo za to. Inu, Český les. A Čerchov, Výhledy. Tam byl krpál!
Ale zvládli jsme ho a nahoře padli.. Zvládl jsme i jiné kopce, třeba ten sedmikilometrový u Horního Slavkova na Karlovarsku. Ten stál taky za to! Ale to už odbočuji.
Chci tím jen říct, že je to nádherný pocit, když člověk něco dokáže jen vlastními silami. Když se spoléhá jen na svoje schopnosti a vlastnosti. Ten pocit pak stojí za to, to mi věřte.
Na Výhledech nedaleko Klenčí pod Čerchovem je socha J. Š. Baara. U té jsem se nechal vyfotit.
Z Výhledů už to do Německa nebylo daleko. Pokecali jsme si s překvapenými celníky a poté už svištěli po nádherných silničkách až do pohraničního městečka Waldmuenchenu.
Tam byl náš cíl. Malé městečko jsme si prohlédli, nakoupili nějaké dobrůtky a utratili pár marek.
Před místním obchodem tam zastavilo auto. Vystoupila z něho německy mluvící paní a ptala se mě na cestu. Tak jsem jí sesmolenou němčinou odpověděl. Nasedla do auta a odjížděla. Až pak jsem si všiml, že měla klatovskou espézetku...
Čekala nás ještě zpáteční cesta. Večer jsme byli značně vysíleni a unaveni.
Unaveni, ale šťastni. Dokázali jsme to. Za jediný den jsme dorazili do Německa a zpátky. Vlastními silami jsme ujeli 183 km. Byl to rekord, který jsme už nikdy nedokázali překonat. Bylo to supr.
Život není jen o rekordech. Je o té cestě, o té jízdě, která nás dostává dál, která nás posouvá k cíli. Pokud jeden cíl zdoláme, stanovme si další. Nepřestávejme šlapat, i když kopec nekončí. Když už nemůžeme, jdeme pěšky. To není hanba, je to jen pomalejší posun vpřed. Načerpáme síly a můžeme opět nasednout. Žádný kopec netrvá věčně. Brzy nás čeká slastný sjezd do údolí.
Užijme si ho společně.
V životě, i tady, na Steemitu!
