Nahoře nalézáme i tuhle skříň plnou starých léků.
A heleme se, Dentakryl. Zalévací čirá pryskyřice. Hmmm. Neodolám a vezmu si jí. Je prošlá pouhých třicet let. Kupodivu odlitky z ní jsou docela pěkné i po takové době. Akorát místo čirého vzhledu už jsou mírně zažloutlé...
A Lena, to už taky pamatuje hezkou řádku let.
Žalostné zbytky obýváku a trosky otomanu...
Prázdná místnost opředená pavučinami...
Podlaha v této místnosti se mi nelíbí. Silně se svažuje do jednoho rohu. Není dobré sem vstupovat.
Nahlédneme ještě na půdu. Dál už to nevypadá pěkně. Vstup zakázán.
Poslední pohled na staré artefakty a čeká nás cesta ven.
Dveře jsou zavřené závorou zevnitř. Tak zase oknem...
Pár kilometrů zasněženou krajinou a pak domů.
Buď s Bohem, mlýne Telecí, němý svědku zašlých časů...