I have a confession to make - I'm afraid of spiders. I grew up in an old family house in the suburbs with a big yard and a huge garden, teeming with all sorts of vermin. Bugs, earthworms, frogs, and sometimes even snakes were all fine. When I could grab some of it and go scare an unsuspecting mom with it, it was all the better. Everything but the spiders.
I still remember checking every corner of my room several times a day to see if one of those horrible legged monsters was hiding in there and about to ambush me. I'm ashamed of it today, but back in my childhood days, I was literally a mass murderer of spiders. I don't even want to think about how many of the poor creatures ended up on the soles of my slippers, how many were squashed with the help of a fly trap, and how many died a cruel death by a toxic weapon called hairspray.
It's all different now. We live in a block of flats, spiders rarely wander in, and when they do, I use my husband instead of hairspray. Under my strict supervision, he catches spiders alive and lets them out. I'm still afraid of them, but that's my problem, not theirs, and they certainly don't deserve to die. In a way, they are actually beautiful and fascinating, as I have been able to see several times with camera in hand. Of course, from a safe distance, you never know if one of them will want to eat you alive and avenge their fallen ancestors. So come see them with me...
Musím se Vám k něčemu přiznat – pavouků se bojím. Vyrůstala jsem ve starém rodinném domě na předměstí s velkým dvorem a obrovskou zahradou, kde se to všelijakou havětí jen hemžilo. Brouci, žížaly, žáby a někdy dokonce i užovky, to všechno bylo fajn. Když jsem něco z toho mohla popadnout do ruky a jít s tím vyděsit nic netušící mámu, bylo to o to lepší. Všechno kromě pavouků.
Do teď si pamatuji, jak jsem několikrát denně kontrolovala každý kout svého pokoje, jestli se tam náhodou neukrývá jedno z těch strašlivých nohatých monster a nechystá se na mě zaútočit ze zálohy. Dnes se za to stydím se, ale v době svého dětství, jsem byla doslova masovým vrahem pavouků. Ani nechci vzpomínat na to kolik těch nebohých tvorečků, skončilo na podrážce mých bačkor, kolik jich bylo rozmáznuto za pomoci lapačky na mouchy a kolik z nich zahynulo krutou smrtí toxickou zbraní zvanou lak na vlasy.
Teď už je všechno jinak. Bydlíme v paneláku, pavouci se k nám zatoulají jen zřídka, a když už se tak stane, tak místo laku na vlasy používám manžela. Pod mým přísným dohledem pavouky chytá živé a pouští je ven. Bojím se jich pořád, ale to je můj problém, ne jejich a smrt si rozhodně nezaslouží. Svým způsobem jsou vlastně krásní a fascinující, o čemž jsem se mohla s foťákem v ruce několikrát přesvědčit. Samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, nikdy přeci nemůžete vědět, jestli Vás některý z nich, nebude chtít sežrat zaživa a pomstít tak padlé předky. Tak se na ně pojďte kouknout se mnou …
