Několik týdnů zpátky jsem byl ve svým běžeckým tréninku docela otrávenej ze stále stejných tras a tak ve mně bujel nápad, zkusit tuhle rutinu narušit výběhem na nejvyšší horu ČR. A povedlo se...
Nápad jsem začal realizovat asi dva týdny dozadu a v původní sestavě nás mělo jet sedm, přičemž nahoru se měli vydat 3 běžci a 4 chodkyně. Jak to tak bývá, postupně nás ubývalo až na konečnou číslovku 4 (dva z nás běželi a dva z nás šli). V plánu bylo vyrazit z Pece, doběhnout přes Obří důl na Sněžku a zpátky se vydat přes Luční boudu a Výrovku. Dvě spoluchodkyně pak zvolili trasu přes "Obřák" nahoru a zpátky přes Růžovou horu, aby trasu měli kratší a my běžci dlouho nečekali.
Ono když se řekne "výběh na Sněžku", tak si to úplně nemalujte tak, že člověk celou cestu běží. Oni teda nejspíš existují terminátoři, kteří jsou schopni se celou cestu pohybovat vpřed letmo, ale my jsme zhruba po třech a půl kilometrech cesty vzhůru narazili na část trasy, kterou jsme chtě nechtě museli překonat "rychlou" chůzí. Většinu trasy nahoru jsme ale poctivě vyběhli, byť tempo tomu možná na první dobrou úplně neodpovídalo. Nakonec jsme první část trasy zdolali za přibližně hodinu a osm minut a odměnou nám bohužel kromě únavy byla mlha a vítr. Po cca 8 kilometrech stoupání, je ale výhled ze Sněžky to nejmenší, co mě zajímalo. Byl jsem rád, že kratší, ale "výživnější" část trasy máme z krku a čeká nás cesta po hřebenu a následně dolů.
O to větší překvapení jsme při seběhu zažili z Luční boudy na Výrovku, kde se před námi zjevil skoro nepřekonatelnej Mount Everest. Teda cca kilometr výstupu od Luční boudy k Památníku obětem hor. Po zhruba 900 nastoupaných metrech v nohách je totiž každej kopec nahoru tak trochu problém a to poslední, co chce člověk zažít. Byl to taky bod, kde jsem si tenhle trip nejvíc vyčítal, ale tohle jde čistě na mojí hlavu, protože jsem si měl trasu nastudovat o něco lépe.
Pak už to naštěstí byl jen pořádnej sešup dolů po silnici až do Pece, kde jsme trochu nahnali tempo a myslim, že výslednej počet km a čas nejsou napoprvé zase tak špatný vzhledem k tomu, že k pořádnýmu kopci oba dva skoro nepřičichneme.
Dnes mě sice bolí nohy, ale tak trochu doufám, že tahle prasárna v nohách mi v následujících pár týdnech trochu pomůže (ať už fyzicky nebo mentálně) v poslední etapě tréninku před prvním maratonem. Čekají mě totiž už jen dva poslední měsíce. Uteklo to...
