Kde, kdy, proč a jak? Sedět vůbec? A mnohé další otázky se pokusím zodpovědět na následujících řádcích. Uvařte si kafe, tohle bude delší...
Tak v první řadě, navzdory přesvědčením, i mému z před pár lety, abych byl fér, na sezení není v zásadě nic špatného. Je to naprosto relevantní způsob, jak vykonávat určitou činnost. Nedává třeba moc smysl řídit ve stoje, nebo vleže, že jo?
Často se taky říká, že sezení je problém, protože zkrátka sedíme dlouhý hodiny. A to už samozřejmě problém být může, ale taky nemusí. V zásadě je to podle mě totiž otázka toho, jestli má nebo nemá člověk v životě dostatek pohybu mimo židli, křeslo a gauč. Jestliže je v životě člověka, který například vykonává sedavé zaměstnání (což zcela jistě může znamenat, že prosedí denně 6 hodin u počítače a telefonu) pravidelně (dvakrát podtrženo s vykřičníkem) přítomen silový trénink (a tím nemyslím jen nutně v tělocvičně) a nějaké to "kardio", pak to v zásadě nevidím jako velký problém. Ale pokud tam jiný druh pohybu v podstatě není... tak to už dle mého skromného názoru k ideálu blízko nemá...
Zkrátka a dobře, sezení je fajn aktivita. Umožňuje nám soustředit se na práci a zároveň nevyžaduje velké svalové úsilí. Ale je to (jako vždy) o kontextu...
No a tady nám vzniká další podstatná otázka, a to, jak tedy sedět? Existuje nějaká jedna nejlepší pozice, která je nám dána z hůry, nebo je to trochu jinak?
(Přestávka na přemýšlení)
Pozorný čtenář mých článků asi odtušil, že tu za žádný Svatý grál sezení kopat nebudu. Jak se totiž v našich kruzích říká:
Nejlepší pozice je ta další...
Což necháme chvíli vstřebat.
Počkej, počkej...
Chceš snad říct, že nemám sedět s rovnými zády, na sedacích kostech, s předloktím položeném volně na stole, obě nohy celou ploskou na zemi a koleny lehce pod úrovní pánve???
Mno ano i ne...
Zase, tohle je zcela určitě relevantní strategie sedu. Je podle mě fajn ji mít v arzenálu, protože takhle (respektive podobně) provedenej sed vyžaduje podle všeho poměrně malý svalový úsilí, ale to neznamená, že to při několika desítkách minut až několika hodinách nemůže/nebude bolet. Dost možná jo, protože je to zkrátka statická pozice a člověk je konstruovanej na to, se hýbat (nehledě na to, že určité výzkumy ukazují na to, že udržet neutrální postavení pánve, tedy "rovná záda" vypadá jako mýtus a člověk zkrátka pod určitou zátěží časem padá do chtě nechtě do flexe). Ne, být hodiny uzamčenej v jedný jediný pozici, jakkoliv dobře nastavená by ta pozice byla.
Ne že by to snad nešlo vytrénovat. Jde to. Koneckonců existují na této planetě lidé, kteří sedí hodiny nehnutě v jedné pozici. A jistě to může být i zajímavý experiment. Já sám jsem tu ostatně propagoval například i dlouhé minuty stání v nehnuté pozici a stále si myslím, že je to přinejmenším dobrý trénink pro vnímání vlastního těla. Ale běžný člověk se asi úplně nepotřebuje vytrénovat ke schopnosti nehnutě stát, sedět, nebo ležet po několik hodin.
Běžný člověk se hlavně potřebuje hýbat.
Takže:
Nejlepší pozice je taková, ve které zrovna nejste...
Což tak nějak znamená, že chce-li člověk, aby ho sezení nebolelo a potenciálně mu neubližovalo, měl by ideálně často měnit pozice. Tu turecký sed, tu chvíli s rovnými zády, hluboký dřep, natažené nohy, natažená jedna noha, jedna noha překřížená přes druhou a tak dále. V podstatě není nic jako špatná pozice. Možná jen pozice, na kterou není tělo připraveno. Což je naprosto v pořádku. Ono to přijde časem (možná). Není třeba si s tím příliš lámat hlavu. Pokud něco nejde, tak to nejde. Hlavní je se z toho nepo*rat...
Mimo to, že se dají měnit pozice, se samozřejmě dá měnit i sed za stoj, případně za sed na zemi, či leh. Není například po dlouhém stání (či chůzi/běhu) nic příjemnějšího, než se posadit. Já třeba v takový chvíli opravdu oceňuju schopnost, dostat se do hlubokýho dřepu. A stejně tak pokud dlouho sedim, opravdu si užívám chvíli stát, či ležet.
Ne vždy je ale taková variabilita možná...
Musíte-li někde trávit opravdu hodně času na židli a není z toho příliš úniku, vymýšlejte si alespoň výmluvy, proč opustit pracoviště. Ať už na WC nebo na kafe. Malá procházka po půlhodině občas dokáže zázraky. Zvlášť když je třeba na čerstvým vzduchu... Není-li možné ani to, dá se hýbat alespoň na té židli > přesedat si z nohy na nohu, předklánět se, zaklánět, rotovat. Tedy přesně to, co učitelky a učitelé na prvních stupních ZŠ nenáviděli ještě za mé generace. Přičemž upřímně opravdu hluboce doufám, že ta instrukce: "Na 45 minut se teď narovnej na židli, nehejbej se, měj zavřený ústa, nejez a nepij!" se otočila, když ne o 180 stupňů, tak alespoň o 90. Protože jestli se někdo opravdu potřebuje hýbat, tak je to dítě.
Z velký části se totiž se světem dorozumívá hlavně neverbálně, protože jeho verbální projev se teprve vyvíjí a pohyb je formou neverbálního projevu. Malý šestiletý dítě Vám fakt nedá 10 argumentů, proč se sebou musí neustále mrskat. Ono Vám to fakt nevysvětlí skrz slova, protože má omezenou slovní zásobu. Ale co má, to je ohromně široká škála pohybů. A tímhle způsobem komunikuje se světem. Ono se koneckonců stačí podívat, jakým způsobem vyjadřují emoce. Když se dítě vzteká, tak to prostě poznáte. Zatímco dospělej člověk už tolik neverbálního projevu nepotřebuje, protože dokáže slovy vyjádřit, co cítí. Jasně uznávám, ne vždycky a ne všude...
Ale to jsem zabrousil jinam.
Mno každopádně jsem tady teď asi v tisíci slovech chtěl říct, že variabilita je důležitá a klíčová. Nejen v tom, jak sedíme, ale taky na čem sedíme. Sedět na měkkým je úplně super. Ono to tak pěkně povolí pod náma, je to příjemný. Člověka to vede k relaxaci. Ale zároveň to znamená, že on měknout nemusí. On není ten, kdo by musel povolit. A to pak s sebou nese právě to, že to sebevnímání se "vypne". Takže si ani nevšimneme, že už dvě hodiny vejráme do bedny v jedný pozici a všechno to nějak tuhne a táhne jak prase. A v tom je super tvrdá podložka. Třeba zem. Protože ta Vám tu zpětnou vazbu dá nahned. Na zemi je strašně těžký vydržet byť jen několik minut v jedný pozici. To je vlastně takovej konstantní strečink. Sedíte a furt se převalujete, protože to jinak skoro ani nejde.
Napadá mě podobnost s chůzí naboso vs chůzí v měkký, pohodlný obuvi. Obojí má své pro a proti. Naboso dostáváte rychlou zpětnou vazbu o tom, co se děje. Jaká je teplota podkladu, jestli je vlhko, mokro, klouže to, nebo je naopak sucho a teplo. V měkký obuvi je tahle propriocepce vzdálená a člověk se musí orientovat pomocí jiných smyslů. Typicky třeba zrakem.
Nechci tím vůbec tvrdit, že se z člověk má stát domorodec, kterej spí ve spacáku na tvrdý zemi, chodí celoročně bos a chytá si potravu pomocí luku a šípů. Vůbec ne. Jen je možná fajn, si to čas od času vyzkoušet a získat trochu jinej vjem a podnět. Pochopitelně pokud má čas a prostor. Neb vše má svůj čas a prostor...
Chce se mi tedy na závěr říct, že těmi nejdůležitějšími slovy jsou tu kontext a pohyb.
Což je vlastně takový trochu úsměvný a je mi to už trochu trapný tady za to tak kopat. Jako docela rád bych řekl (respektive napsal) něco jinýho. Třeba, že existuje nějakej ultimátní posed, ze kterýho Vás nebudou bolet záda, za krkem a bůhvícoještě... Ale když my jsme na ten pohyb opravdu zkonstruovaný. Nejen, že dva lidi Vám díky jiný stavbě těla a hromady dalších důvodů neprovedou stejnej dřep, ale dokonce se Vám bude lišit i druhý, třetí, čtvrtý opakování u jednoho a toho samýho člověka. Protože časem například nastupuje únava, může tam bejt jinej timing, trochu jiná svalová souhra a tak dále. My se zkrátka měníme doslova každou vteřinou.
Život je pohyb a pohyb je život
PS: Fotky budou přibývat postupně. Mám trochu problémy s technikou. :)
PSS: Doplněno. Těch odkazů mám daleko víc, tohle je jen kapka v moři. Případně můžeme probrat v diskuzi :)
