Štěstí
"Seš šťastnej?" Ptá se mě takhle jednou známej. A já popravdě nevim...
Jsou věci, který mě dělaj radost. Jsou okamžiky, kdy se cejtim naprosto v pohodě. Tak nějak kompletní. A pak jsou věci, který mi radost nedělaj. Okamžiky, kdy se cejtim na pytel. A už dlouho z toho nevyvozuju nějak moc závěrů.
Vždycky jsem měl trochu problém se definovat. Dělám to, pokud jsem o to žádanej, protože v diskuzi je třeba popisovat, ale nemám pocit, že bych byl "uvnitřněnej" v nějakým stavu. Hledání štěstí, nebo radosti nějak ztrácí význam. Respektive jako jo, člověk chce určitým věcem předcházet a nevyhledávat, protože třeba bolest je na prd, ale úplně se tomu vyhnout nelze.
S tímhle pochopením tak přichází nějaký smíření s tím, že žádnej stav není věčnej a tak nějak se obrušujou hrany. Radost není tak radostná, utrpení není tak strašlivý.
Je to tak dobře? Nevim, ale tak to teď mám.
