Žijeme v době fenomenálního komfortu. Jasně, teď tu teda máme krizi, kterou je třeba řešit, ale ve svý podstatě si žijeme nejlíp, co si kdy lidstvo žilo. Na dosah ruky máme jídlo z druhýho konce světa, který nám dovezou přímo pod čumák, jedním tlačítkem se dostaneme do mysli miliónů lidí díky sociálním sítím, za chvíli za nás budou nejspíš řídit auta, teplá voda nám z kohoutku teče lusknutím prstů a máme zdravotnickej systém schopnej dostat nás z úplně otřesnejch chronickejch a akutních stavů. A tohle všechno je super! Má to ale i svou druhou stránku. Zpohodlněli jsme...
Zdroj https://pixabay.com/cs/vectors/riziko-%C5%99%C3%ADzen%C3%AD-rizik-posouzen%C3%AD-rizik-3576044/
A to nejen naše mozky, ale i naše těla. Jakmile se nám lehce zvýší tepovka, už máme pocit, že na nás přichází infarktovej stav. Bolest na těle po fyzický aktivitě si div ne diagnostikujeme jako artrózu třetího stupně. Máme tendenci zveličovat jakejkoliv lehkej diskomfort, do kterýho se dostaneme. A začíná to často už v dětství tím, že nám rodiče říkali, že když si nevezmeme bačkůrky, tak nastydneme a budeme mít rýmičku. Nebo musíme jídlo hezky dopapat, protože jinak budeme mít hlad. Ven nesmíme, než přestane pršet, protože bychom mohli zmoknout... Není divu že je pak dospělej člověk často takovej uzlík nervů, kterýho úplně vykolejí neočekávaná změna počasí a pokazí mu víkend.
Dřív než kdy jindy je tak podle mě třeba vystavovat se vědomě určitý dávce diskomfortu. Slovo vědomě jsem přitom nepoužil náhodou. Jde totiž o to, aby člověk tu dávku určitých ztížených podmínek kontroloval a nedostal se do stavu "odezdikezdismu", kdy totální komfort obrátí ze dne na den naruby. I na to je samozřejmě jistej čas a prostor, ale teď nám jde o kontrolu, aby nás ty nahodilý stavy, který kontrolovat nemůžeme, úplně nerozházely... Typicky vídám třeba to, že člověk bez předchozí zkušenosti po tom, co si posledních 10 let napouštěl výhradně horkou vanu skočí jen tak v listopadu do ledový řeky někde uprostřed hor, protože chce bejt cool a hodit si to na ty svý internety.
Já samozřejmě nemám nic proti otužování. Sám se po každý sprše nebo vaně opláchnu studenou vodou. Ale celou situaci mám komplet pod kontrolou. Vim, kam otočim kohoutek, dokážu odhadnout čeho je moc, a čeho je zase málo. Hraju si s tím. Ne snad proto, abych jednou mohl vlézt do ledový řeky uprostřed zimy, ale jedním z důvodů je, abych si vytvořil určitou robustnost a v případě takový situace nepanikařil. Není to tím pádem tak cool jako napustit si ledovou vanu a na instáčích a faceboocích tím asi followery nenahonim, ale zase mi to umožní něco poměrně dlouho zkoumat.
Má to samozřejmě i zdravotní důvody, proč se vystavovat jistýmu druhu diskomfortu právě třeba v otázce otužování. Tělo je totiž naprosto dokonale přizpůsobivá mašina. Dejte jí teplo a jenom teplo a (zjednodušeně řečeno) ho přestane tvořit. Dejte mu ale tu a tam chlad (a nemusí se jednat zrovna o studenou vodu, ale třeba o míň vrstev oblečení, chůzi naboso...) a naučí se udržovat nějakou vnitřní homeostázu za různých podmínek. Celej oběhovej systém bude "pružnější", bude rychleji reagovat na změny...
To samý se de facto týká i fyzický aktivity. Pohybujete-li se například jenom a výhradně pod 50% vaší maximální tepový frekvence, vaše anaerobní pásmo bude hodně nízko a rozhází Vás i výstup po schodech do 1. patra. Proto není od věci občas vědomě a kontrolovaně zadržet dech (ne do maxima), vzít to pár pater místo výtahu po zmíněných schodech, občas udělat pár rychlých kroků na tramvaj, nebo si dát ostřejší procházku.
Zkrátka tvořit trochu robustnější tělo, který trochu toho nepohodlí zvládne. Protože ta Talebova Černá labuť jednou přijde (svým způsobem je covid krize pro spoustu lidí právě tou pomyslnou labutí) a pak se vyplatí bejt trochu připravenej. A to nejen fyzicky, ale i mentálně (a samozřejmě ideálně i finančně a jinak). Kolik z nás dneska vydrží 10-15 minut sama se sebou? V tichosti? Než nám začne hrabat? Z mojí zkušenosti plyne, že opravdu málokdo... hlavně ale že chceme mít padesátiletý dlouhotrvající a šťastný vztahy. Přitom to hodinu nevydržíme sami se sebou v zavřený místnosti bez vnějších podnětů. Jak to potom má vydržet někdo tak dlouho s náma, že jo? :)
Takže vystavujme se riziku - vědomýmu, kontrolovanýmu. Nebojme se mít hlad, zvýšit si tepovku, vydržet chlad... Protože až přijde situace, kterou nemáme pod kontrolou, může se to bohatě vyplatit. Jak daleko ve zkoumání zajít? To záleží jak hluboko do králičí nory chce každej z nás vlézt... :)
