Poslední dobou začínám vymejšlet "šílený" nápady jako výběh na Sněžku, ranní běhy a pak absolvování třeba 6 hodin tréninku dalších lidí, nebo nejnovější noční běh následovaný výšlapem na východ slunce (o tom zítra). Šílený v uvozovkách, protože zase tak zajímavej si nepřipadám a znáte to, co jednomu připadá šílený, je pro dalšího denní chleba. Mně třeba připadá bláznivý absolvovat 50-60k kroků, ale pro 
Ty nápady a jejich realizace každopádně souvisí (mimo jiný) se vzrůstající kapacitou. Dělám to zkrátka a dobře proto, protože se nudim. A nudim se proto, protože se to co dělám, stalo novou normou. Stalo se to do jistý míry mnou samým a když se něco takovýho stane, člověk začne tu jámu kopat dál. Ať už do hloubky, nebo do šířky. Myslim, že do jistý míry je to proces, kterej se prostě stane v určitým okamžiku každýmu, kdo něco dlouho dělá. Začne ho zajímat, kam to posunout, nebo jak se na to podívat jinak, případně to zahodí a zkusí se vrtnout jinam.
Když se z nemožného stane možné a z možného pak snadné (v rámci možností), nastává proces hledání a dalšího zkoumání. Je to jako vypít lahev. Co už s prázdnou lahví? Buď vyhodit, nebo znova naplnit něčím novým. Čerstvým. Svěžím...
