Nejsem zrovna ranní ptáče, ale v sobotu ráno jsem vstát musel, protože mě čekal výlet na naší nejvyšší horu. Se skupinou známých a přátel jsme společně s přítelkyní vyrazili ze Špindlerovi boudy na devět a půl kilometru dlouhou trasou s cílem dobít Sněžku. Protože ale Sněžku znám (i když tudy jsem šel poprvé), výlet jsem si hodlal nějakým způsobem okořenit. Nakonec to za mě vyřešil předchozí páteční pracovní den, kdy jsem si zasvinil jediný solidní boty do terénu při sundávání tašek ze střechy a to takovým způsobem, že jsem je musel drhnout v umyvadle. Světe div se, cca 20 hodin sušení nestačilo a tak jsem do Špindlu dorazil zcela nepřipraven, s mokrou obuví.
Bylo rozhodnuto.
Půjdu bos!
On to ve svý podstatě byl i trénink právě kvůli barefoot botám, o kterých jsem se zmínil v minulým postu. Takže to všechno zapadlo na svoje místo, sám jsem si před sebou tohle rozhodnutí obhájil a zracionalizoval a mohlo se vyrazit na můj (prozatím) nejdelší bosonohý výlet.
Jestli tuhle trasu z polský strany znáte, tak asi víte, že většina trasy vede po kamenitý cestě. Ono obecně když jdete bos, musíte dávat bedlivej pozor na to, kam šlapete. Pokud trasu neznáte a ještě se skládá "z náhodně pohozených kamenů", celý se to ještě umocňuje. Svým způsobem je to určitá forma meditace. Najednou potřebujete řešit kam šlápnout, jak tam šlápnout, kam povede další krok. V botech je tahle propriorecepce terénu - jakej tvar má kámen, jakej má povrch, kde je mezera, jak daleko můžu šlápnout, jakou má terén teplotu, z velký části utlumená. Samozřejmě, potřebujete se dívat na cestu, abyste nebrkli. Ale bez bot je těch podnětů z cesty mnohem víc. V botách se dá do jistý míry přemejšlet o úplně jiných věcech, koukat možná chvílema i do mobilu. Ale bez bot tohle všechno neexistuje. Každej krok je (v nadsázce) jako chůze po minovým poli. A v jistým okamžiku si všimnete, že všechno tak nějak víte. Kde je ostrej kámen a kde hladkej. Kde je mokro, kde sucho. Kde trčí hřebík z prkna a kde ne. Takže paradoxně, zatímco kolem vás lidi v botech brkají a mají problémy, vy čtete terén mnohem líp.
Určitou nevýhodou chůze naboso je, že se vám změní nášlap, zkrátíte krok a do jistý míry zpomalíte. Našlapovat začnete na část nohy, kde jsou bříška prstů. Tak nějak přirozeně. Noha začne "sondovat" terén a dělá to skrz tu "nejměkčí" část nohy. Když ten proces zpomalíte, zjistíte, že nejdřív vystrčíte nohu směrem dopředu, bříška a prsty nahmatají terén, mozek zpracuje informaci a teprve potom následuje došlap. Svým způsobem chodíte trochu jako po uhlících. Což vypadá sice směšně, ale je to logickej proces. Dupat po patách je prostě nemožný. Terén vás naučí. :) Taky zkrátíte krok, což je opět téměř nevyhnutelný z toho důvodu, že tělo vyžaduje přenášet váhu mnohem ekonomičtěji, víc zlehka. Tak zůstává váha někde pod těžištěm. V případě nášlapu na patu a dlouhýho kroku vlastně přenášíte celou váhu přes stojnou nohu a to není zrovna výhodný. Zvlášť pokud si došlápnete třeba na ostrou hranu nějakýho kamení. To pak bolí...Někdo mi po cestě říkal, že to vypadá jako když mám nasráno v kalhotech. Takže asi tak. :)
Asi úplně nejhorší je cesta po kamení z kopce. Tam se obrovsky ukáže výhoda boty v tom, že můžete jít relativně rychle. Bez bot je to velký Nee! Nebo je to možná trénink? Ale pokud potřebujete s nějakou skupinou držet tempo, není to úplně komfortní záležitost. To jsem si úplně neužil.
Co jsem si naopak užil dost, to byli pohledy ostatních lidí. Zkuste někdy vyrazit naboso mezi stovky turistů v místě, kde to není zrovna úplně normální a naslouchejte. Občas z toho může být i zábavná historka jako v případě tatínka s dítětem:
Dítě: "Tatí, proč jde ten pán bos?"
Tatínek: "A má klobouk?"
Dítě: "Ne, proč?"
Tatínek: "No tak vidíš. Bez klobouku bos..."
Nos jsem si naštěstí nenatloukl, ale nahoře jsem se ještě pro jistotu zvěčnil.
Trasu dlouhou devět a půl kilometru jsem teda zvládl. Naboso. V podstatě bez nějakých menších či větších problémů (až na cestu z kopce, co mi teda dala celkem zabrat). Příště teda zase jinak. Například si myslim, že teoreticky by tahle trasa po hřebenech mohla jít i vyběhnout. Ale nejsem o tom zdaleka přesvědčenej. Stojí to za pokus?
Možná.
Uvidíme.
Blbej sem na to dost!
