Nebo spíš "Trénuj pomalu!"
Trénink totiž není závod. Trénink je od slova trénovat, což znamená něco na(nebo pro)cvičovat. A proto je ideální, když se člověk v tréninku nepohybuje na maximech. Teda z drtivý většiny. Samozřejmě je někdy třeba se trochu hecnout a možná si vynutit nějakej progres tvrdším tréninkem. Ale povětšinou se chceme pohybovat v komfortní zóně, max někde na její hraně. Závodit se má totiž na soutěžích...
Je vcelku zajímavý, že tenhle princip většina lidí dobře chápe u činek. Ačkoliv si lidi myslí, že trénink je lineární proces vedoucí od A k Z rovnou, uhlazenou a hezkou stoupající přímkou (což není), tak docela dobře rozumí tomu, že pakliže mají svoje maximum (což znamená, že jsou schopni činku ze země kolmo vzhůru zvednout max jednou s maximálním vypětím všech sil) někde na 100 kilech dejme tomu na pozvedu, tak v tréninku není dobrej nápad je zvedat. A že je mnohem lepší pohybovat se dlouhodobě třeba někde mezi 50-90% (to znamená 50-90 kg), přičemž velkou roli tady hraje to, kolikrát týdně danou dovednost trénujete. Trénovat pozved 4-5x týdně je totiž úplně něco jinýho, než trénovat pozved 1-2x týdně. U častějšího tréninku je podle mě mnohem lepší hrát si s vahou i úchopama a klidně jeden trénink odcvičit spíš svalovou vytrvalost (takže řekněme i 10-15 opakování), zatímco další je spíš zaměřenej na sílu. Ke zvednutí maximálky je totiž stejně třeba všech komponentů a drtit samotnou sílu, objem, nebo vytrvalost po čase nemusí stačit...
Co ale úplně jasný určitě není (z toho co vidim kolem sebe) je, že stejnej princip se dá aplikovat i na ostatní dovednosti, jako například běh. Ani tady žádný no pain no gain není úplně záhodno aplikovat, neb většina běžců s takovým přístupem potom běžně končí po špitálech (jedním dechem dodávám, že nechci tvrdit, že bude-li člověk trénovat "rozumně" automaticky se nezraní, na to je svět a lidskej organismus moc komplexní a roli tu hraje xy dalších faktorů), nebo si po čase tak vydojej organismus, že demotivovaný skončej sami (což je asi ten lepší případ).
Tak například moje osobní maximum na půlmaratonu je něco okolo 1:44:00. Což není nějak zázračnej čas, ale tak zase přiznejme si narovinu, že běh není moje priorita (tou je pohyb). Každopádně to považujme za moje maximum. Jednoduchým výpočtem dojdeme k tomu, že kdybych trénoval běh víckrát za týden a absolvoval v něm dejme tomu dva delší výběhy, pohyboval bych se pravděpodobně někde okolo 50-60% svýho maxima. Takže by nebyl problém, kdybych běžel v tréninku "půlku" za 2:30:00. A to i přesto, že jí zvládnu mnohem rychleji. Smyslem je totiž naběhat objem. Ne se plošně likvidovat...
Když už jsme na to narazili, tak důležitou roli hraje právě cíl tréninku. Čím míň opakování (nebo kratší trasa), tím blíž k maximu se bude člověk logicky blížit (když zvládnu zvednout ze země 100 kilo a chci to posunout na 120 kilo, asi nemá valnej význam zvedat v tréninku 5x2 s 30 kilama). Naopak čím delší je trasa (nebo čím víc je opakování v sérii), tím menší bude tréninková intenzita (no schválně si zkuste zvedat při 100 kilovým maximu ze země 80 kilo třeba 15x v sérii, nebo běžet deset kiláků ve sprintu).
Hlavním smyslem článku ale není v tom utavit Vás číslama. Hlavním smyslem je to, aby se člověk nebál běhat pomalu (nebo zvedat málo). Není to žádná ostuda. Naopak s takovým přístupem možná nebudete nejlepší, ale máte docela velkou šanci, že dlouho vydržíte. Takže pokud nepotřebujete honit lajky na internetech, nebo na někoho denně dělat dojem, tak se trochu uvolněte a hoďte se do klidu. Na rychlosti s jakou se dostanete do cíle nezáleží. Záleží jen na tom, jestli se tam dostanete (a to ještě konkrétně většinou jenom Vám, protože ostatním je to v drtivý většině případů úplně jedno). :)
