Na začátku byla fotografie. Něčím zvláštní. Asi jen pro mě. To není tahle fotografie ... Nicméně mě dovedla k úvaze.
Tahle to je ... Synek zas někde koncertoval. Ve školní kapli. To není od jeho gymnázia. To je od církevní hudební školy, kterou navštěvuje. A mezi vystoupeními se chodil posadit před oltář.
Katolík by neměl sedět zády k oltáři. Nejsem katolík, ale býval jsem. A respektuji náboženské zvyklosti jiných křesťanských denominací i vlastně jiných náboženství ... Syn si tam tu židli nepostavil. A nevědomost hříchu nečiní. Na rozdíl od zákona, kde neznalost neomlouvá.
Zkrátka mi to nedalo a vyfotil jsem si syna před oltářem. Tož dál jsem přemýšlel, o čem článek bude a jak jej nazvat. Klump!
Položil jsem si před sebe program letošního koncertu a program loňského koncertu. Nebudu publikovat. Třetina jmen a příjmení evidentně nejsou česká. Mimo Prahu to možná někoho překvapí. Tady ne. Tam kde učím, je často ve třídě Čechů slabá polovina.
Loňský a letošní program ... Je běžné skladovat staré programy, staré věci? Tak o tom můj článek bude!
Moje praprababička chodila v procesích na poutní místa. A z každého si donesla suvenýr. Který doma pečlivě uložila do kredence. A prababička Kathrin na nich z úcty k matce půl života utírala prach.
Když praprababička umřela, druhý den prababička vyházela předměty do kýble, na dvoře roztloukla a vysypala na hnůj. Protože to byl neužitečný klump. (Z němčiny - Gelumpe). Obě byly Němky.
Prababička vychovala moji babičku (Agnes). Která byla v ledasčem stejná. Co nebylo užitečné, letělo do kamen, do škály, na hnůj, do náhonu ... Nic neskladovat. Nepřidělávat si práci.
V užitečných věcech měla babička úzkostlivý pořádek. I když se rozhodla, že je Češka. Pamatuji si na její krabice ve špajzu označené "Na zabívání", "Na víno", "Na zavařování" ... Vždycky přesně věděla kam a pro co sahnout. Pokud něco máte a nemůžete to najít, jako byste neměli. Jen máte zaplněnější životní prostor a hůř se Vám cokoliv hledá ...
Tak všechno jsem z téhle linie nepodědil ... Já moc nevyhazuji. Na druhou stranu, snažím se mít ve věcech pořádek. Abych věděl, kam sahnout.
Ale ... Co jsem si nastěhoval před dvaceti a něco lety manželku, začal se mi můj pořádek hroutit. Začaly se objevovat liché ponožky. Věci se ocitaly na naprosto nesmyslných místech.
A před patnácti lety se narodil syn. Začaly jsme dostávat oblečení, hračky ... "On do toho doroste!" "To nevyhodíme, to někomu dáme!" Umírají mi příbuzní, u kterých jsem jediný dědic. "To je přeci škoda vyhodit ... "
Můj byt, můj sklep, tchýnin dům ... Postupně se vše zaplňuje. Vyhodit je to jistě škoda. Já to prodám! Jednou ... Až bude čas. A ten čas se pomalu blíží.
Chtěl jsem se zeptat. Jak Vy na tom, milí čtenáři, jste? Hromadíte věci, nebo se často stěhujete s jednou přepravkou od banánů? Nebo jste někde mezi?
Nevím, jestli někdo zareaguje. Jeden z mála mých čtenářů má jistě zaslouženou dovolenou, jak naznačoval ...
P.S.: Je úterý. Mám odpolední. Píšu si místo dopolední rozcvičky malou úvahu, reflexi ... Kam až mě dovedla synova flétna?
