Zdravím kolemjdoucí
Slíbil jsem 
Píšu bez přípravy a tak nevím jestli bude mít příspěvek valnou hodnotu,
Tak jako každý i já se nějaké formě setkal se smrtí. Otec mi umřel když mi bylo 18 na krvácení do mozku. Dá se říci, že mi umíral před očima. Den předem se doma třískl do hlavy (když se opil) a ráno byl nějak divný. Neměl orientaci, nemohl mluvit. Přesto jsem mu nachystal ranní noviny, kávu a cigárko. Noviny si vzal do ruk naruby a cigaretu si nedokázal zapálit. Tak jsem mu ji zapálil. Myslel jsem, že je jen po opici. Tak jsem šel ven. Jak jsem se vrátil, táta ležel na gauči s pěnou u pusy. To už jsem pochopil, že je zle. A tak jsem volal záchranku. Do týdne otec umřel.
Jestli jsem něco zanedbal? Mohl jsem něco udělat dřív? Zabil jsem nedopatřením svého otce?
Tyto otázky se mi vkrádají do mysli hodně často. A nevím. Možná jsem tak trochu vinen jeho smrti.
Stále častěji si uvědomuji, že si na otce a dětství nevzpomínám. Nevím jak se ke mě choval, jestli mě učil, kam se mnou chodil. Možná se tak má mysl brání myslet na otce, právě kvůli této traumatické situaci.
S přímým kontaktem se smrtí jsem se setkal ještě jednou, když mi pod rukama umřel otčím. Nedokázal jsem ho resuscitovat.
Do jaké míry ovlivnily tyto situace mou osobnost, to mohu jen polemizovat. Ale psychoanalytici by se jistě na mě vyřádily.
Původně jsem nechtěl zrovna o tomhle psát, ale když už to tu mám, tak co už.
Mám dva syny a jediné co mě děsí je, že bych o ně měl přijít. To že umře rodič, to člověk jaksi přirozeně předpokládá. Nikdo nežije věčně. Ale smrt dítěte, to je vcelku něco jiného.
Trochu mě zlobí, když si děti (všeobecně) hrají na vojáky. Vím, že to vnímají jinak, ale tyhle zábavy na ubližování a zabíjení nějak nechápu. Nu co, dělali jsme to i my v dětských letech.
Dnes se mi to zdá ale dost vyhraněné. Násilí se filmech, zprávách, v sociálních sítích dokonce i trendy.
