Jak se stalo mezi česky píšící komunitou nějaký pátek zvykem, předává se štafeta na zvolení tématu týdne psaným pod tagem #tematydne. Kde každý kdo ji obdrží vybere pro následující týden téma pro inspiraci ostatních a zároveň ji předá někomu dalšímu, který ji buď přijme nebo ignoruje. To jen pro úvod a preventivní zopakování jednoduchého principu. U mé maličkosti se zastavila po třetí. Pokračování chci předat 
Pixabay License Free for commercial use No attribution required
Pro následující týden bude zamyšlení nad naším okolí ve kterém žijeme.
Tématem jsou
Najdete ve své blízkosti nějaký předmět a nějakou činnost, která je z praktického hlediska úplně zbytečná? Tím samozřejmě nemyslím umělecká díla jako jsou obrazy, sochy, hudba anebo jiné umělecké ztvárnění autorova pocitů a myšlenek. Byť se to nemusí na první pohled zdát. Umělec se snaží pomocí svého díla předat ostatním nějaké poselství nebo do díla otiskne své myšlenky nebo pocity. Některým umělcům se to daří lépe, u jiných musí vypomoci doprovodný text. Zkusme sestavit žebříček největších blbostí. Jež je tu musíme trpět jenom proto, aby někteří si mohli vykázat potřebnou činnost.
Znáte je všichni, co máte na starosti výběr své poštovní schránky. Denně jsou plněny reklamními letáky, které vás lákají na zboží všeho druhu. Jako náhodou všechny zmíněné a nakreslené jsou v jedinečné slevě, kterou není možné odmítnout. Jasně. Zajistit si odbyt pro své zboží je důležité pro každého obchodníka a tak se snaží. Pochopím reklamní leták, který vydává místní hypermarket pro své okolí. Jídlo kupují všichni bez rozdílu věku a vyznání. Více se bude míjet reklama se zaměřením například na střešní krytiny nebo zahradní jímky roznesené ve městě, včetně panelového sídliště. Ulítlé mi přijde i reklama na náhrobní kameny a hrobky, které se objeví ve schránce mladé rodiny. Co kdyby náhodou nevěděli co s penězi a děda, tou dobou, ještě ve výborné kondici jak fyzické tak i duševní, krásný leštěný žulový kámen jistě ocení.
V oboru se nepohybuji, takže nedokáži posoudit jestli by šlo reklamu lépe zacílit. Pravděpodobně ne. Tak alespoň reklamky mají dostatek práce od zadavatelů. Ti si pro změnu náklady za reklamu promítnou do cen stávajících zákazníků a funguje to. Moje maličkost také funguje pravidelně a reklamní letáky třídí na ty do kterých lze zatopit v kamnech a na ty úplně k ničemu.
Chci najít ještě nějakou nesmyslnou činnost, která by postrádala jakoukoliv logiku. Z vyprávění znám o tom, jak v době povinné branné služby se natírala tráva zelenou barvou nebo trhalo listí ze stromů, jen pro potěchu oka vysoce postaveného oficíra. Co je na tom pravdy nebo není opravdu nevím.
Co jsem před několika lety poznal na vlastní kůži a i letmým pohledem zahlédl nyní v současné době. Interně jsem si toto označil jako „minutaření“. Jedná se o striktní dodržování pracovní doby. Jistě si řeknete, že pořádek musí být. Jinak by se z vrátnic stal holubník. Pozornému pozorovateli jistě neunikne fakt, že těsně před koncem pracovní doby se před branami podniků shromažďují hloučeky čekajících zaměstnanců. Nic tam zadarmo nedávají, ale čekají frontu na to až „padne“. Odhaduji, že tento přežitek je ještě z doby socialismu. Trošku by jsem tento stav mohl přirovnat k symbióze houby a stromu. Zaměstnavatel zaměstnanci toleruje každodenní chvilkové lelkování před vrátnicí. Za předpokladu, že přidělená práce na ten den je hotova. Zaměstnanec je spokojen, jak brzo skončil, vyjebal s šéfem a jde domu.
Z pohledu nezávislého pozorovatele to vypadá jako čekání na nic. Protože žádné hodnoty pro zisk podniku už daní pracovníci nevytvářejí. Pro čekající osoby je to. Co je to pro ně? Čekají na nic a marní tak své minuty života. Mnozí si to jistě ani neuvědomují, protože mají zvyk čekat na autobus, na výplatu, na důchod. Dělají to tak, protože to dělají jejich spolupracovníci. Jejich rodiče to tak dělali. Stejně tak to učí své děti. Celý život pořád na něco čekat.
