Některé věci prostě člověk nevymyslí a jednoduše se musejí stát. Pátek 22. dubna. Datem nikterak zajímavý den, na rozdíl od pátku 13. Ze kterého mají někteří hrůzu. Poslechněte si můj páteční příběh, který se vymknul stereotypu všednosti takovým způsobem, že jej stálo zvěčnit do řádků.
Ranní rutina u startu autobusu začíná resetováním pokladny, jež ještě z nějakého mě záhadného zázraku stále (ne)funguje. Restart alespoň dočasně zajistí přijímání platebních karet. Následně vkládám digitální kartu řidiče a čekám na výzvu doplnění chybějících údajů od posledního vyndání karty. A ejhle. Výzva nikde. Místo toho jen výstraha o neplatné kartě. Skvělé. Stačí očistit kontaktní plochy a celý postup opakovat. Jak už jistě správně tušíte. Opět výstraha o neplatné kartě. Celý postup ještě pro jistotu opakuji asi čtyřikrát. Marně.
Musím si ulevit. Nadávám hlasitě. Nadávám sprostě. Můžu. Jsem tam jen já, karta a spící město. Byť na technické stránce věci to nic nezmění, ale cítím se lépe. Vyjíždím na linku bez karty. Pro dnešek to vlastně tolik nevadí. Na linkách do vzdálenosti 50km nejdelšího spoje nejsou karty nutné. Ale co zítra? Jízda bez karty je rovno pětimístné pokutě, pokud se něco totálně pohnojí.
S úsměvem číslo 16, který nosím převážné v pátek, odbavuji několik málo cestujících. Ti s velkou pravděpodobností plánují jak nejdříve vypadnout z práce a užít si páteční odpoledne. V mojí hlavě šrotuje, co dělat s nefunkční kartou. Jak se vypořádat s papírovou evidencí.
Potkávám jednoho z kolegů. S cigaretkou a v pátečním rozpoložení. Vysvětluji mu svůj problém s kartou. Zda-li by byl ochoten ji odzkoušet u sebe v tachografu. Nebyl a že už stejně musí jet.
Přijíždím do garáží. Zkušebně opět zkouším svoji kartu a jet. Tolik žluté barvy snad na mě nikdy nesvítilo - Jízda bez karty. Kartu beru s sebou. Dávám ji v kanceláři na vyčítání dat a vysvětluji svůj problém znova.
"Teď už pude."
Jsem uklidňován a odcházím na další pokus vložit kartu do tachografu.
Odhadujete velmi správně. Opět, mě už tolik známá hláška. Neplatná karta. Smířil jsem se, že jedinou přestávku, kterou mám obětuji cestě na úřad. Porucha, ztráta nebo poškození se má hlásit neprodleně. Pořád jsem si nedokázal představit, jak budu fungovat.
Na úřadě. Sympatická paní, vysvětlila postup. Nejprve žádost o reklamaci a podle výsledku. Když bude uznána, tak vystaví kartu novou. Pokud uznána nebude, vystaví kartu také novou, jen mě to bude koštovat 700 kaček. K tomu jsem dostal potvrzení o reklamačním řízení s dovětkem.
"Sice by to mělo platit v celé unii, ale za hranice raději nejezděte."
Mezitím, co jsem byl na úřadě, vrátil se jiný kolega do garáží. Ten byl ochoten odzkoušet svou kartu na mém tachografu.
Zděšení bylo. Na displeji za chvíli svítila opět zpráva o neplatné kartě. V tu chvíli bylo jasné, že není problém v kartě, ale v samotném tachografu.
Následoval rychlý telefonní maraton na úřad, aby zastavili reklamaci mojí karty. Ke všem možným náhodám a nehodám se ukázalo, že paní za přepážkou bydlí ve stejné vesnici jako já. Výhoda? Nevýhoda? Zatímco já téměř nikoho neznám, mě zná půlka okresu. Asi profesní deformace. Spousta lidí poznám podle toho odkud kam jedou. Ale běda mi, když budou na jiné zastávce, v jiný čas. To nepoznám ani svoje rodiče.
Další dlouhé vysvětlování bylo pro kolegu, řidiče, který měl kartu vyzvednout a dovézt do garáží. Stále nemohl pochopit, když jezdím do Benešova. Jak je možný, že mne viděl v Táboře.
Kartu jsem měl za pár hodin u sebe v kapse. Díky všem strážným andělům.
Z mého problému se během chvilky stal problém podniku, který musel operativně řešit vedoucí.
No řekněte, není ta karma krásná? Co na tom, že je zdarma.
Sobota na Roztylech - půjčená chudinka mezi zájezdovými
Tady se zaznamenána veškerá činnost řidiče. Každá minuta, každý den. Neoprávněný zásah do uložených dat, nebo záznamového zařízení může vynést až 4 roky v chládku na Borech či podobném zařízení.
