Minulý týden jsem nějak minula téma týdne, ale tuším tam šlo o dětství a dospělost, něco takového, možná že to nějak zapracuju, uvidím kam mě to dneska potáhne.
Přestože jsem napsala co jsem napsala o vánocích, tak taky vnímám tu zahlcenost a podobné negativní jevy, které s tím souvisí, to že je člověk doma a kašle na to ho nijak neochrání očividně.
Ani nepíšu každý den na steem i když to beru jako pozitivní věc, která mě "nutí" být soustavná a fakticky mě to těší.
Dnes jsem měla jít opěk k psycholožce, ale nejde to. Člověk je někdy nedobrovolným vězněm ve svém bytě. Ale zas si říkám, že asi lepší než pod mostem. O nějaké svobodě nemůže být ani řeč.
Naše mysl nám může věnovat dar nejhorší ze všech, vězení běz mříží, sami sebe odřízneme.
Když tak nad tím přemýšlím, říkám si čím to je a proč to je. Člověka napadne kde co, ale ten skutečný důvod může unikat docela dlouho. Tohle mě docela dostává vzhledem k minulému průlomu u psycholožky, který mě dostal mimo tu "diskotéku", kterou jsem si vytvořila kolem dané otázky, případně problému.
Pravda se někdy hledá špatně. Mno pravda, ten spouštěč.
Nicméně jsme tuhle koukala na jednu bezva debatu o tom jak fungují sociální sítě. Jak nás ovlivňují sociální sítě. A upřímně řečeno přestože člověk tuší jak se věci mají, tak pakliže slyšíte názor dalších lidí, kteří mají více informací, více dat, může vás to hodit zpět do rohu místnosti.
Netuším jak pokračovat, honí se mi toho hodně a upřímně řečeno stále "bojuju" s lidma i když se mi nechce. Jak to mají malé děti? Jsou důvěřivé? Jsou, jsou nebojácné, ale jsou taky zákeřné a i když si mnozí nemyslí, že si s sebou do dospělosti neberou své malé ukřičené já, pak bohužel, bere si ho do dospělosti každý. Protože to, že mnoho dospělých se překlopí a zapomene na to že byli taky malí, že měli sny, že se jich museli vzdát, nebo se jich vzdali "dobrovolně" neznamená, že ta jedna část tam není. Ta která ostatní nutí se vymezovat, nutí být v obranné pozici a nutí k nedůvěře jak ku svému okolí tak sám vůči sobě. A na různých komunikačních sitích to jde cítit ještě víc než běžně.
Jenže takhle to nemá být. Člověk jako takový je společenský tvor a neměl by být podezřívavý ke všemu co se hne. Neměl by se hned vůči všemu vymezovat, neměl by jančít, útočit pokud se cítí ohrožen, neměl respektive nemusel by se neustále obhajovat, k čemu obhajoba sebe sama? K ničemu. Možná že by pro začátek stačilo nemít žádná očekávání.
Od těch nulových očekávání asi začnu.
Pokud je to bez ladu a skladu tak se omlouvám, ale nemám vůbec den, píštu to, protože potřebuju v životě nějaký řád a soustavnost. Takže díky za pochopení.
Btw. vždy mě baví, že ve filmech je vždy ten, ke kterému vedly všechny stopy vesměs nevinný a že ty zřejmé věci někdy nabývají naprosto jiného významu než jaký jim přisuzujem, toho bych se taky mohla přidržet.
Takže fajn týden plný bezva inspirativních postů