Vždycky jsem si říkala, co lidé shledávají na pobytu doma a nechození do práce tak fascinujícího ( bereme v potaz práci, která vás baví a nutně vás nepoutá k místu pobytu a dejme tomu není ani nějak brutálně časově nalajnovaná).
Vždycky si říkám, jestli si uvědomují jaké to je být většinu času doma? Jaké to je nejenom tvrdi, že se nestýkám s lidmi, ale skutečně se s nimi nestýkat?
Není to o tom, že člověk řekne, že je nespolečenský, on takový skutečně je. Nicméně pak když se ven dostane, je někdy upovídaný, samozřejmě kdo by nebyl, jen se dostat ven, ale i tak upovídaný být nemusí, protože záleží... záleží na hodně faktorech. Nicméně pak, když se vrátí domů je hrozně rád, že už je doma. Protože to bylo odporně protivné. A ne, někdy za to ti lidi fakt nemůžou. Problém je na mojí straně.
Dále pak si říkám, že někdy člověk udělá rozhodnutí. Takové, které ho odsune ještě dál a zůstane ještě víc sám a jen sleduje kam se to celé řítí a jak věci do sebe krásně zapadají. A ačkoliv má radost, že měl dostatek sil se vymezit, skutečně vymezit, není to zas tak radostná věc.
Ale to nevadí, nevadí to i když to není kdoví jak veslé a kdoví jak cokoliv.
Někdy to člověk udělat musí i za cenu toho, že se od něj odvrátí všichni. A proč že by to člověk dělal? Protože sám sebe ztratil už tolikrát, že další taková story by ho položila. Někdy člověk přistoupí na šarádu, protože nechce být skutečně sám, jenže osvobozující je, když si právě tohle uvědomí, vždycky je sám. Jen předtím, to nebylo tak zjevné a do očí bijící.
Fakt mám radost, že jsem narazila na tak skvělou psycholožku jakou mám. Sice to bude teď trochu zakalené pár dní, ale pak si to sedne a já zas začnu možná malovat. Ale pochybuju. Mám teď projekt úplně jiného ražení. Pletu přehoz 250 cm x 220 cm a proč? Protože člověk nemusí přemýšlet a ani přehroceně cokoliv vnímat a cítit. Soustředí se jen na bambilion malých oček, které nesmí spadnout, je to monotónní práce.