Na konci září hned po mé TMB jsme se vydali na Tenerife za surfováním. Pro mě to bylo zase něco nového a čekala jsem nějaké další dobrodrůžo. Kluci už jsou ale ostřílení surfaři a zkušeně vybrali podle nich nejlepší lokalitu. A tak jsme za slunečného odpoledne dorazili na jih ostrova do surfařského letoviska Playa de las Americas.
Po mém super týdnu v Alpách, kdy jsem usínala pod hvězdami a probouzela se v mokré trávě, jsem strávila týden v letovisku plném rádoby luxusních hotelů, restaurací a barů přeplněných prostorově velmi výraznými Brity. Úžasný výhled z balkonu na západ slunce nad oceánem jsem měla doplněný bazénem v našem apartmánovém komplexu a uvnitř mě něco křičelo, ať uteču.
Protože ale hlavním důvodem této dovolené bylo naučit se surfovat, nějak jsem to odfiltrovala a "užívala" si těch super vln.
Zkrátím to. Podmínky byly prý super, ale i po 3 lekcích s instruktorem jsem měla pocit, že jsem vypila půl Atlantiku a neustále jsem se cítila jako kočka v pračce, kterou občas něco praští do hlavy. Usoudila jsem, že na Tenerife jsem poprvé a naposledy, protože tyto resorty fakt nejsou pro mě a navíc nerozumím ani slovo jejich jazyku (což je čistě můj problém). A tak teda musím vylézt na Pico del Teide, abych se na tento ostrov už nemusela nikdy vracet.
A tak jsme se s kamarádem o půlnoci domluvili a další den v 5 ráno vyrazili autem z 0 do 2300 nadmořských metrů. Teplota klesla na 15°, ale vybrali jsme si kratší a prudší výstup, takže jsme se docela rychle zahřáli. Tmou jsme prošli nejprudším úsekem přes kameny, chvílemi jsme trošku využili i dovednosti z lezení. Asi po hodině jsme došli do sedla, ze kterého byl nádherný výhled na moře z mraků.
A vycházející slunce.
Po chvíli kochačky jsme vyrazili dál. Přišlo to, čeho jsem se obávala nejvíc - mé neoblíbené stoupání serpentinami. Takhle nalehko bez krosny se šlo ale skvěle a s výstupem jsme neměli žádné problémy. Celou cestu nás obklopovaly jen sopečné šutry.
Před námi se tyčila Teide.
Do zad nás začínalo hřát sílící slunce.
A užívali jsme si nádherný výhled na mraky.
Vylezli jsme k horní stanici lanovky, měla jsem slušný moták a docela intenzivní pocit nevolnosti. S výškovou jsem neměla nikdy takový problém a nečekala jsem, že mě dožene tady. Byla jsem ráda, že nejdeme na vrchol (nestihli jsme si zažádat o permit) a protože foukal silný vítr, nejela ani lanovka, kterou jsme se chtěli svézt dolů. Navíc jsem si potřebovala urgentně odskočit a další nemilé překvapení bylo, že ani u stanice lanovky nebylo kam. Veškerá příroda byla tvořena šutry, byly všude. Nechápala jsem, co je to za národ, který si nechrání svůj národní park před takovýmito situacemi aspoň primitivní kadibudkou.
Vydali jsme se tedy na cestu dolů, tentokrát jsme ale zvolili delší a méně prudkou variantu. Naštěstí, protože jsme mohli obdivovat tu nádheru, kterou výbuch Teide kdysi dávno způsobil.
Chvílemi jsme si připadali jako v zemi obra, který občas utrousil nějaký bobek.
Krajina se měnila před očima téměř s každým krokem, ale vše byla nakonec jen suť a sopečné kameny.
Za celou cestu dolů jsme neviděli žádnou trávu, stromy, jen tu a tam ze šutrů vykoukl trs nějakých asi hodně odolných rostlin.
Doposud jsem nic takového neviděla, připadala jsem si jako někde mimo naši Zemi. Opět mě ovládla myšlenka na to, jak je naše existence bezvýznamná a když si sopka umane, tak zničí vše kolem a my s tím nic neuděláme.
Nakonec jsme byli moc rádi, že lanovka nejela a byli jsme opravdu ohromeni národním parkem Teide.
Asi tušíte, že to byl nejhezčí den z mé surfařské dovolené. 😃 Rozhodla jsem se ale na surfování nezanevřít a ještě se k němu někdy vrátit. A taky se asi ještě někdy podívám i na Tenerife, ale raději si předtím přijdu pro rady a tipy za skoro domorodcem 