Ráno vyrážíme v 5.30, čeká nás dlouhá cesta, a tak si chceme být jistí, že budeme mít dostatek času na to, abychom se vrátili zpět na chatu za světla. I tak jsme ale mohli vyjít ještě dřív.
Ještě v režimu autopilota překonávám ten protivný úsek k ledovci, který jdeme díky včerejšku už potřetí. Konečně po hodině pod nohama slyším křupání sněhu, zastavujeme, nasazujeme mačky, navazujeme se a hlavně si oblíkám své super polární rukavice. Celkem rychle vylézáme první kopec a dostáváme se na trhlinové pole.
Naštěstí ještě moc nenasněžilo a i s čelovkami vidíme, kam šlapeme a kudy trhliny obejít.
Navíc se začíná rozednívat.
A tak si vesele jdeme s rozestupem asi 15 metrů, to kdyby se někomu z nás podařilo šlápnout vedle, ať má ten druhý čas nějak zareagovat.
Je to vlastně takový výlet, kdy si člověk může přemýšlet nad vším, zpívat si a nikdo ho neuslyší a když si potřebuje popovídat, tak prostě dáme pauzu a něco si řeknem.
Tu dáváme posléze, protože můj žaludek si žádá přísun stravy.
Přicházíme do sedla, odkud je v dálce vidět ledovec Pitztal a nejvýše položená kavárna v Rakousku.
V ní jsem si dva roky zpátky dávala kafe a kochala se výhledem. Už tehdy mě přitahovaly vysoké hory a tak jsem si tam prostě vyjela lanovkou. Tenkrát jsem se s obdivem dívala na Wildspitze a tajně sama pro sebe si přála se na ni někdy podívat. Věděla jsem ale, že tam já nikdy nevylezu, protože to je hora pro takové ty blázny, co lezou s těmi hroty a na těch lanech.
No, tak dnes se uvidí.
Posilnění pokračujeme dál, máme takové dost pomalé a pohodové tempo, zatím mi to připadá jako procházka zimní krajinou.
Jen to neustálé obcházení trhlin je docela otrava a podstatně nám to prodlužuje cestu. Ale za chvíli přicházíme na ledovcové pole, které je zalité sluncem a v dáli je jako malá tečka vidět kavárna.
Dáváme biologickou pauzu. Nebudu vám tady lhát, jak je to vše krásné a sluníčkové. Nejsou tady žádné stromy ani keře, ani lopuchy s beruškama. Jen trhliny. Hlavou mi probleskne, že by se mi tady hodila ta slavná lopatka od 
Konečně se můžeme kochat vrcholem, na který jdeme - je to ten přímo uprostřed. Vypadá tak blízko.
Pořád dál stoupáme, za celou cestu jsme nepotkali ani živáčka.
Už asi 5 hodin jdeme sněhem a když si vzpomenu na včerejší zážitek z ledolezení, začínám si pohrávat s myšlenkou, že si to příště dáme jinou stranou. Kamarád to nějak vytuší a konstatuje, že je to docela nuda. Ještě že máme ty výhledy.
A protože je to ještě na pár dalších řádků a fotek (
