Ta osada na obrázku, to je Zářečí. Jistě by se také mohlo jmenovat třeba Zámostí, nebo jakkoliv jinak... Ale je to zkrátka Zářečí.
Aby byl název osady opodstatněný, musí se tam nacházet nějaká řeka. A to tedy ona ano. Lužnice tamtudy protéká.
V současnoti tam mají takovýhle most...
Stávával tam jiný, onačejší most. I ve filmu si zahrál. Ve Zlatých úhořích podle Oty Pavla. Ale darmo mluvit, voda jej vzala. To se mostům často stává...
A na té fotografii je vidět vlastně všechno podstatné, o čem chci dnes psát.
Jak obec vznikla, to se nezachovalo. Ale ví se přesně, proč stojí dodnes. Respektive, existuje mnoho variant té vpravdě zapeklité historie. Tak se pohodlně usaďte a čtěte... Nebo si to nechte přečíst od někoho, nejlépe před spaním.
Ten zámek za řekou, to je Bechyňský zámek. Před ním tam stával hrad. A právě toho hradu pán uzavřel s pekelníkem smlouvu. Pekelník mu za den a noc provede na hradě určité stavební úpravy a pán mu za to dá výměnou duše svých nevolníků ze Zářečí. Pekelníci tyhle smlouvy v těch dobách uzavírali jak na běžícím pásu...
Pekelník už ale byl stvůra v letech. Nechtěl se udřít ani za lákavou mzdu. Den začíná s kokrháním kohoutů, to je všeobecně známo. A tak všechny kohouty široko daleko předem ukradl.
Ale jedna zářečská bába, znalá čertvíjakých tajemství, svého kohouta přeci ukryla. Jedna z verzí pověsti praví, že pod sukně. Tam se bábě ani čert neodváží... Chápu, že je to ageistické a genderově celé fuj. Ale pověst je pověst. Můžeme ji odsuzovat, ale ona se stejně bude tradovat dál... To není jako s dějinami. Tam prostě jen vytrhnete nějaké stránky a přepíšete učebnice.
No zkrátka, čert stavěl a stavěl... Hezky lážo plážo, domnívaje se, že má času dost. Když tu kokrháč zakokrhal. A obchodu byl konec.
A té starobylé pověsti už je také konec. Už si zase můžete sednout nepohodlně.
Taky na té fotografii byla vidět podivná vlajka. Se znakem. S heraldicky velmi problematickým znakem. The United States of Zářečí...
Aby bylo hned jasno. Zářečí není jen světově proslulé svou keramikou. To ostatně celá Bechyně, keramická škola a tak... O tom už jsem psal.
Zářečáci mají pověst sveřepých, ba zavilých recesistů. Já tedy o nich nemluvil s nimi, ale s Hodoničáky, to je o dva kilometry dál, za přistávací plochou bývalého vojenského letiště...
Zářečáci provozovali skupiny mažoretů, roztleskavačů a aquabeláků. Bez nich se nemohla uskutečnit žádná místní společenská akce, žádná sportovní soutěž či turnaj. Tam všude si bylo lze pronajmout místní vyhlášené mažorety a roztleskavače. S aquabeláky to bylo složitější. Vyžadovali ke své produkci alespoň dětský bazének s vodou.
Ale kdeže loňské sněhy jsou. Píši úmyslně v čase minulém. Zářečí žilo hlavně v 90.letech. Po revoluci se všichni vrhli do víru společesnkého, kulturního a sportovního života. Teď se najednou všechno smělo. A tak komunitní život kvetl.
Ale část původních aktivistů už umřela, část dosáhla kmetského věku. Mladí štafetu nepřevzali. Nevím proč. Můžu spekulovat.
Předpokládám, že mladí odcházejí žít do rušných velkoměst, jako jsou ty všude zmiňované České Budějovice, případně do cizáckých krajin, kde jsou platy vyšší a perspektivy růžovější.
Také je dnes daleko více možností trávení času. V 90.letech neexistoval internet a mobilní telefony byly v plenkách. Cestování do zahraničí s našimi tehdy žebráckými příjmy se také teprve rozjíždělo. Ale dnes... Proč se scházet se sousedy?
A konečně nebyla asi ani vhodná silná osobnost, která by mladé nadchla a strhla něco společně dělat...
A tak pověst Zářečí prý zvolna upadá... Alespoň takhle mi to Hodoničáci vykládali. Neověřoval jsem si to. To by pak pověst přestala být pověstí a stávala se realitou nebo jen pábením. A o realitu si můžeme nabít ústa na každém rohu. A pabení si užijeme...
Jak je někdy poučné prohlédnout, co máte ve foťáku za staré fotky...