Psychotikova duše je upřímná, pravdivá a dětská.
Není nikdy prostor pro neupřímnost a přetvářku.
Mluvím sice pravdu, ale hlava může být hluboko v klamu, ve lži.
Emoční výstupy ale pravdivé jsou, jen se ptám, proč znějí, jako by je psalo mimino?
Je to jako hraní s hotwielsama nebo mašinkama. Málokdy se podaří působit dospěle, zároveň jsem ale ve skladbách vždycky celý já.
Hraní si.
Jsem schopný se dotýkat hloubky i jako dítě?
Myslím, že svět dospělých je povrchnější, nudnější a že je v něm více masek a přetvařování.
Některé mé skladby jsou trýznivé a znějí jako z pekla, ale je to pořád nářek dítěte, o to nepříjemnější:
Vnitřní dítě je i v těch veselých hudbách, i v těch, kde dítě řve, ale i v těch, kde si hraje:
Tuhle Martička charakterizovala jako horor pro děti:
A konečně, kde je dětství nejpřítomnější?
Nevím, jestli dospěju, když přijmu vnitřní ženu, vypořádám se s božstvy nebo když si najdu partnerku.
Něco z dítěte ale nechci ztratit nikdy: upřímnost a pravdivost.