Před pár dny jsem se s pobavenou soustrastí díval na záběry Asiatů v improvizovaných rouškách a říkal si, že je skvělé, že žijeme v kulturní Evropě... U nás se něco takového nemůže stát. Jak nevěřím současné vládě ani nos mezi očima, tak o tom, že máme nějaké strategické rezervy, kde bude i pár milionů respirátorů a roušek jsem nepochyboval. A ejhle...
Respirátory a roušky nejsou. A od zítřka v nich musíme všichni chodit do MHD a obchodů... Spousta lidí si je teď doma nějak také musí improvizovat.
Vzpomněl jsem si, že jsem tak před dvěma lety vynášel z jednoho mezipatra torza jakéhosi nábytku pokrytá holubím trusem. Měl jsem rukavice a respirátor. A kupoval jsem tenkrát, nevím už proč, dva. Kde by ten druhý mohl být?
Kupodivu jsem sáhl a měl jsem. Úplně neúčinný třídy FFP 1. Ale nařízení jím bude učiněno zadost... Daroval jsem ho ženě. Ona jezdí přes půl Prahy... Její nadřízený jezdí do práce služebním autem. A ještě nepochopil, že se může nakazit i od svých podřízených...
Já zítra zůstanu protestně doma. Nebudu opravovat čtenářské deníky svých žáků... Místo toho se podívám do auta, jestli součástí lékárničky není třeba rouška... Myslím, že není. Pak si zkusím něco spíchnout, abych mohl na nákup.
Když si žena zkoušela respirátor, syn dostal hysterický záchvat, že on ho nemá. A že stejně všichni umřeme... A to nemáme televizi. Neumím si představit, co prožívají malé děti v rodinách, kde běží zpravodajství o koronaviru nonstop...
Snažil jsem se syna přesvědčit, abychom šli zítra spolu do přírody. Ale on už se bojí i toho, že bychom tam někoho potkali, kdo by na nás prskl...
No, není to veselé období...