Dnes jsem se vydala s kamarády na improvizační večer do Kampusu Hybernská. Prostředí mi mile připomnělo studentská léta. Hudba měla být inspirována obrazovým zápisem. Tři muži za pulty mixů evokovali kapitánský můstek ve StarTracku. Pod nimi pak další muzikanti. Dalo by se říct, že použití nástrojů bylo dost nestandardní. Smyčec provlečený hmatníkem houslí nebo tažený po klávesách xylofonu. Nastal asi hodinový zvukový klastr. Zavřela jsem oči s tím, že si nechám vytvářet obrazy. Ale obrazy šly tak rychle, jako když se ve filmu hrdinovi promítá celý život před smrtí. Snažila jsem se nějak otevřít hlavu tomu, co se tam dělo, ale postupně mi docházelo, že zvuk končí u uší a hlava se vypnula. Zkoušela jsem se naladit emočně, ale jediná vyvolaná emoce bylo mírně řečeno podráždění. A pak jsem si řekla, co když to nikdy neskončí? A říkala jsem si to dlouho, než jsem sebrala odvahu to ukončit sama a zmizet.
Kdysi jsem se jako muzikant účastnila podobných orgií. Občas mě to i bavilo, byla to taková forma muzikoterapie, ale upřímně jsem nechápala, že si to našlo posluchače. Moje ucho asi potřebuje, aby se něco aspoň občas zopakovalo, aby občas bylo ticho a aby zvuky měly nějakou kontinuitu. Ale byli tam i lidi, u kterých to zřejmě zarezonovalo a mě by zajímalo, co se v nich dělo.
Na obrázku je nenotový zápis jako inspirace.
