Ahoj všichni,
vítám vás na začátku týdne s článkem na nové téma týdny, které je dle xlisto doprava, dopravní prostředky, všelijaké pohyby po světě a cestování.
Když jsem byla hodně malá, milovala jsem na dvoře jezdit pořád dokola na malém kole, tříkolce a takovém tom tatra autě, i když jsem prakticky nejela nijaké dálky bavilo mě to a dokázala jsem tak trávit hodně času, větší kola pro mě tolik nebyly, párkrát jsem jela, ale vždycky po dlouhé době jsem měla strach na kolo i nasednout :D Je to takový nezvyk po roce nasednou na kolo a jet. Ale nezapomenete to:)
Ale teď se vraťme k mému dětství. Od malička jsem do školy chodila pěšky. Od základní školy do páté třídy, potom od šesté do deváté na jiné škole a pak přišel zvrat. Musela jsem dojíždět na střední školu, protože pěšky bych na tom strávila půl dne. Nechtělo se mi. Bála jsem se toho. Cestovala jsem se nejprve se sestrou, která chodila na stejnou střední školu, když ale odmaturovala, přesedlala jsem na vlak, ve kterém jezdili mí spolužáci a tak jsem nemusela vystupovat sama :D V autobuse jsem se vždy stresovala, že si mě řidič nevšimne, že přejede zastávku, že mi neotevře, že přejedu svou zastávku a podobně. Ve vlaku to bylo jiné. Ano taky jsem měla strach, že přejedu svoji zastávku. Ale větší strach jsem měla z toho, že se dveře neotevřou po zmáčknutí knoflíku. A několikrát se mi to stalo... takže můj strach byl oprávněný. Nic příjemného, když vystupujete samy, a vlak se už skoro rozjíždí a jede do další vesnice o 3km dál, ještě když jste takový stresař a víte, že další vlak jede až za hodinu, a co byste tam jako dělali hodinu v jiné vesnici, a co když budu muset na záchod, a co když ani tam nezastaví, tam je to přece na znamení.... Tohleto se mi honilo hlavou den, co den. Pokud jsem tedy nevěděla, že někdo vystupuje se mnou, to jsem pak měla krásnou klidnou cestu :D
No každopádně přesuňme se trošku v čase do současnosti. Už se tolik nebojím, je to lepší, ale přesto dám raději přednost jízdě autem (když už můžu řídit a rozjezdila jsem se). Předtím než jsem se však pořádně naučila řídit a odvážila se jet poprvé sama jsem měla podobné myšlenky i ohledně řízení. A to třeba, že nenajdu místo na parkovaní, že do někoho ťuknu, když budu vyjíždět, že někdo ťukne do mě, že mi praskne pneumatiku a já ji nevyměním, zkoušela jsem doma odšroubovat ty šroubky na pneumatice, skákala jsem na tom, ani se to nehnulo, tohle bych prostře nedala :D A další stresy, třeba mi to chcípne uprostřed křižovatky, pojedu moc rychle, zastaví mě policie na kontrolu, nebudu moct najít papíry, zeptají se na základní výbavu a já ji nebudu moct najít. Víte kolik věcí se může pokazit? :D A zvlášť v mojí hlavě :D Teď už jsem klidnější, jak se mé dovednosti řízení zlepšili, zvýšilo se i moje sebevědomí s tímto strojem :)
A co letadla?
Létání miluju, ale občas je mi špatně. A to pak nenávidím. Není to nic příjemného, když je vám zle, a teď ti lidi tam pomaličku vystupují a tlačí se, nedá se tam dýchat a já s mými úzkostmi to prožívám obzvlášť hůř, a to ještě když mi začne být špatně tak skoro chytám záchvaty paniky. Když mi špatně není je to skvělý, baví mě to, koukám z okna a raduju se, kam se to zase podívám:) Letěla jsem zatím v životě jen 4x ale už se těším na příště! :)
A co lodě?
No takový ty šlapadla jsem nikdy ráda neměla, do menší loďky bych nevlezla už vůbec kvůli mému strachu z hluboké vody. A jednou jsem jela na takové té obří lodi co převáží auta apd. z přístavu do přístavu, tak já seděla v autobuse a skoro celou dobu spala, jen se to trošku houpalo. Bylo to přes noc, tak jsem ani nevylézala ven se mrknout.
A závěr?
Vše se časem lepší, čím víc to děláte, tím lepší a lehčí to je, takže se sama učím se tolik nebát a uklidňuji se tím, že už jsem zažila spoustu věcí, kterých jsem se bála, a ten pocit po skončení, ten za to stojí. Tak se nebojte
Mějte se,
Li♥
