Minulé téma jsem prošvihl, tak to trochu oklikou spojím!
Existují-li nějaké kategorie řidičů, rozhodně bych zapadal do těch typu: vychovatel. Obecně jako člověka mě doma právem pasovali na rozumbradu. Já vážně všechno vím. Nebo mám spíše ke všemu co říct. Hlavně na věci, co říká máma. Ona musí mít vždy poslední slovo, a to jí jako její klon už jen z principu nemohu přeci dopřát.
Holt jsem se tak už narodil. Nad vším, co se kolem mně děje, přemýšlím. Nad věcmi, ve kterých mám prsty já, nad výplody druhých, prostě nad vším. I nad věcmi, co se ještě nestaly. To mám vůbec nejradši, tím umím zabít klidně celé odpoledne. Jsem ale tichý tvor a nerad druhým do života kecám, takže si vše městnám pod pokličku a sem tam mi potom bouchnou saze.
Zdroj prý netřeba uvádět.
„A co kdybys u toho použil mozek?“ musí mí spolujezdci poslouchat docela často, „no tak kdo tobě dal ten řidičák?!". Jednou mi z toho určitě praskne žilka, ale sedli jste si teď někdy v poslední době do auta? Jako že jste ho nastartovali, vjeli na silnici a snažili se dostat z bodu A do bodu Béemwé mě dokážou vytočit fakt nejvíc! Mamky brácha měl podobný problém a vyřešil ho trefným nápisem „Nelep se mi na prdel, nejsem tvoje stará!“ Táta měl zase talent v noci poznat podle stylu jízdy, kdo nás předjede. „To bude oktávka, to taky, taky, neznám.“ Nikdo další nás skoro nikdy předjet nechtěl, i když to možná bylo tím, že v noci tolik aut ještě nejezdilo.
Ne všechny dny jsem ale v autě rozzuřený k prasknutí. Jsou totiž dny, kdy všichni jezdí vzorově – jako podle šablony, kterou jsem pro tyto účely vytvořil. Obvykle to ale zazdí traktor v čele počínající kolony. Já obvykle něco počnu i vzadu, ale nikdo mě přes zavřená okénka naštěstí neslyší.
Ani ti, co pokuřují z okna. Teda do té doby dokud nevyhodí Vajgla na asfalt. To už sundávám okénko a vyhazuji svého. Martin Vajgl je dobrý bubeník a já nekouřím. Někdy tedy jo. Na nervy. To kradu partnerce. Nebo k pivu. Z auta bych ale nic nevyhodil.
A když jsem zmínil ty nervy – někdy nepomůže ani ten šluk. V autě máme zákaz vyhazovat cokoliv z okna. Partnerka pochází ze slušné rodiny, takže špačky vzorově utápí ve zbytcích mých plechovek. Sem tam si nějakou koupím, abych za volantem neusnul. A sem tam si nějakou načnu a nechám na ráno, protože mi chutná. Asi si umíte představit to moje ranní nadšení, když si v půli cesty výtahem vzpomenu, že mi trochu zbylo. „Mmmmmm extrakt z vajglu, výborně!“
Když se podobné události odehrávají samostatně nebo pouze jednou za čas, člověku sice naběhnou žilky, ale dá se to přejít. Mně konkrétně lze splachovat docela snadno.
Neštěstí ale nechodí samo, nýbrž ve vlnách. Je to taková – na můj vkus – moc častá a otravná připomínka existence Murphyho zákonů. Vydržet takový nápor dokáže málo kdo. Tréninkem tohoto typu naštěstí procházím relativně často, takže začínám mít ve vypouštění páry slušnou praxi. A zrovna včera jsem měl v tomto směru veleúspěšný den.
„Hovado! Normální Hovado!“ v doprovodu zvonečku řvala cyklistka na auto, které ji při předjíždění na křižovatce málem srazilo. „No to je magor! Viděl jsem to, viděl! Jedu ho vytroubit, tohle není normální!“ povídám přes zavřené okýnko a se vztyčeným prostředníček mířícím někam mezi auto a kolo otřesené dámě dokazuji, že v tom není sama. Auto mi ujelo, ale troubil jsem, abych dostal body alespoň za snahu.
Kdybyste přesně rozuměli tomu, co dělám, bylo by Vám více než jasné, že být někde skutečně včas, je pro mě klíčové. A tak jsem se slovy: „O dvě pitomý vteřiny,“ zase otočil auto a jel zpět, „se snad zvensnu!“ To abych mohl celé kolečko za dvě hodiny opakovat znovu.
No a co mě nečekalo doma.
„Á, romantický dopis,“ říkám si, „se štěňátkem to jde tak lehce!“ Těsně vedle. Dopis od naštvané sousedky.
Ještě než začnete číst, bych rád dodal, že pokud nejsem zrovna v terénu nebo na jednání, pracuji z domova. Našeho Amuna venčíme ráno v sedm, potom mezi devátou a desátou, před jídlem v jednu, kolem páté, před osmou a ve dvanáct. Víkendy tráví v přírodě, s kamarády lítáním po zahradě nebo honěním kachen ve vodě. Je to ale citlivka, uznávám. Kachnám je zatím pro srandu.
Paní jsem napsal asi deset dopisů a všechny skončily v koši. Je to totiž ten nejlepší způsob, jak situaci ještě více nevyhrotit. Hezky pomalu a klidně vychladnout jako čaj. Zpětně se člověk nad věcí pousměje a dojde k závěru, že by se akorát zachoval jako blbec, i když si do něj druhý rýpl a zasloužil by si něco na oplátku:
„Říkám si, jak by to bylo skvělé, kdybyste také chodila do práce.“
„Proboha, to mě hrozně mrzí. Štěně nechám samozřejmě hned zítra utratit, tohle si nemůže dovolovat! Děkuji za upozornění!“
„Amuna jste si hladila naposledy!“
„Dobrý den, než jsem stihl Váš dopis přečíst, pes mi ho roztrhal. Bylo to důležité?“
Kéž by to šlo vydržet vždycky…
Tak Vám přeji klidný den bez „uštěkaných“ sousedů (já bych je mít nechtěl) a my jdeme kadit. Asi někomu před dveře.
(—:
–khjk
