Vánoce pro mě mají především duchovní rozměr.
Nejdůležitější však nejsou ani dárky, ani slevy či snad vánoční výzdoba, jak se nám snaží vnutit drzé reklamy.
Reklamy na city, naději, víru a lásku totiž neexistují. Proč taky. To nejsou předměty konzumu, lačnosti po zisku, úspěchu, moci a hromadění majetku.
Proč se asi Ježíšek narodil chudý, na slámě v chlévě?
Ježíš, titulovaný jako král Židů.
Nebyl totiž bohatý majetkem, ale svým posláním. Nebyl veliký mocí, ale pokorou. Nebyl silný tělem, ale láskou.
To malé dítě je však pro nás především symbolem naděje.
Symbolem zrození nového věku, času osvobození se od špatností a zla.
Vánoce jsou pro mě připomínkou této veliké události. Časem, kdy jsou na sebe lidé vlídnější, časem, kdy jeden na druhého více myslí, časem, kdy by měla být rodina pohromadě.
Není potřeba drahých dárků. Radost přináší i maličkosti. Důležité je, aby byly myšleny upřímně a byly přinášeny s láskou tak, jako je prostí lidé kladli před Ježíška. S otevřeným srdcem.
Aby s těmi hmotnými věcmi bylo darováno i to nehmotné, i ta naděje, víra a láska.
Pak jsou to pro mě ty pravé Vánoce.
Symbolem Vánoc je pro mě také návštěva kostela, mše, na Štědrý den.
Svojí výjimečnou atmosférou a krásnými tóny varhan či jiných hudebních nástrojů a zpěvem osloví i zaryté ateisty a skeptiky.
Při mši máme možnost pomocí pozdravení pokoje odpustit. Toto symbolické podání ruky mezi účastníky bohoslužby je totiž symbolem smíření, vyrovnání a odpuštění všech křivd, co nám dotyčný způsobil, ať už vědomě, či nevědomě.
Máme zde možnost i odnést si domů plamének Betlémského světla, křehký symbol naděje a víry, který chráníme cestou domů jako oko v hlavě a který tolerují i tramvajáci rozvážející domů lid na štědrovečerní večeři.
Hezké a milé jsou i tradiční symboly. Hlavně ty u nás doma. Voňavý stromeček, zlobivé zvíže, které lákají ozdůbky na něm se třpytící a spokojený Bazzy rozvalující se po vánočním balicím papíru.
Též cukroví pečené s láskou mé ženušky, a výzdoba, o kterou se stará.
Nesmí chybět ani společná večeře a tradiční i nové pohádky, o kterých by vám mohla vyprávět.
Vánoce jsou však i časem, kdy bývá vyhlášeno příměří v bitvách. Časem, kdy bojující armády poznají, že proti nim nestojí nepřítel, ale stejný člověk, jakým jsou i oni. Člověk, který má doma svou rodinu, děti a třeba i stejný vánoční stromek jako on, stojící na druhé straně barikády.
Tohle poznání, tak zjevné třeba v první světové válce, bylo vždy trnem v oku velitelů a nejvyšších představitelů moci. Ti nepotřebovali živit lásku, ale chtěli sytit nenávist. Ten proti vám není člověk, je to netvor, kterého je třeba zabít dřív, než on zabije vás.
Ježíš však řekl, že máme milovat i své nepřátele. Znamená to, že bychom se snad neměli bránit, že bychom se neměli postavit zlu?
Nikoliv. Znamená to, že nemáme útočit. Že nemáme zlo vyvolávat a podporovat.
Šiřme tedy dobro a lásku. A to nejen o Vánocích. A děkujme svým blízkým za vše, co pro nás dělají. Zaslouží si to.
