Dnes vám budu vyprávět o mých povedených spolupracovnících. Pracuji už od přelomu milénia v jedné továrně. Letos to bylo 18 let, co jsem poprvé nastoupil.
Na svůj první den v práci si vzpomínám, jako by to bylo včera.
Dostal jsem na starost testovací automat, který zkoušel funkčnost osazených desek s plošnými spoji. Postupně jsem se s pracovištěm seznámil. Poznal jsem i nové kolegy. Vládla tam pohoda, neboť nebyl materiál a linka stála.
Druhý den jsem se s prací trošku sblížil. Zaučoval mě zkušený kolega, říkejme mu třeba Pepa. Pepa ovšem hned následující den nepřišel do práce. A já byl postaven ke stroji s tím, že kdybych si nevěděl rady, tak mi poradí kolega od vedle, říkali mu Doktor, protože všechno znal a všechno uměl. No, alespoň se tak tvářil.
Moc se mi to nelíbilo, že jsem tam byl tak brzy sám, ale co jsem mohl dělat. Stroj testoval desky, kvíkal a svítil, cimblal všemi tóny, jak špatné desky vypadávaly do přihrádek ze stroje ven. Pokud se přihrádka naplnila, stroj se zastavil a já musel desky vyndat, aby linka mohla jet dál. Vyřazené desky jsem pak dále vracel znovu na testování, aby se ověřilo, že si stroj nevymýšlí, případně jsem hned hledal a opravoval jednoduché závady, jako špatně osazené součástky, cínové můstky a tak dále.
Mohl jsem se přímo zbláznit. Stroj neustále zlobil, desky vypadávaly a já si říkal, že pokud to takhle bude každý den, tak tady nemůžu vydržet.
V tom nejhorším se u mě zastavil Doktor: "Tak co?" otázal se.
"Je to hrůza, padá to jako kráva, nevím, co s tím mám dělat!" vyhrkl jsem na Doktora.
Ten se jen pousmál: "No ty si hovado!" prohlásil a šel si po svých.
Tak ten mi nepomůže, pomyslel jsem si. Stroj jsem ale nakonec zvládl a vydržel u něho pár let, než ho odvezli neznámo kam.
Doktor byl mým kolegou i nadále. Byl to velmi svérázný chlapík, se kterým jsem si nakonec vlastně i rozumněl. Dělal jsem si z něho legraci, když se ženil, že až bude na radnici a oddávající se ho otáže: "Vážený pane, berete si tuto ženu za svou právoplatnou manželku?" tak on odpoví: "No ty si hovado!" Jo jo, byla to jeho oblíbená hláška a vlastně už jsem si ho ani nemohl představit s jinými slovy na rtech.
A Pepa? Ten se další den s omluvami vrátil a už jsem pracovali spolu. Byl to bývalý rally jezdec, takže když mi nabízel odvoz domů autem ze směny, měl jsem o adrenalin postaráno. Být vtlačený odstředivou silou do sedačky v zatáčkách a v městských ulicích jsem už poté nikdy nezažil... Jenže pak přibyly radary a milý Pepa už měl s divokou jízdou utrum.
Měsíce plynuly a já už dělal u stroje sám. Pepa povýšil a Doktora nahradil nový kolega, budeme mu říkat Radek. Byl trošku cynický, ale jinak pohodář. Jednou mě měl vystřídat, když jsem měl volno, ale má mistrová s ním nebyla spokojená, prohlásila, že krká a chodí pomalu...
Radek měl taky skvělý systém, jak odpudit jednoho vysokého šéfa, který u nás pořád zevloval a sledoval stroj, jak pracuje a hlavně, jak pracujeme my.
Jednou mi to Radek vyprávěl: "Když si u mě sednul a nechtěl vypadnout, tak jsem pustil jednoho pořádnýho pivního, šéfík se zašklebil a rychle opustil prostor. Teď už se mu ke mě nechce," zazubil se.
Dámy prominou, ale takhle to prostě vypadá, když spolu pracují chlapi :-)
Na lince v té době pracoval i další chlápek, říkejme mu třeba František. To, co se mu tenkrát stalo, byla veliká tragédie. Cynik Radek si z toho pak ještě dlouho dělal legraci. Bylo to veliké neštěstí. František si vzal v práci velikou špulku jemného měděného drátu a prý se chlubil, jak na něm bude pouštět draka.
Kdybych byl býval u toho, varoval bych ho před tím. Ale bohužel mi to nebylo dopřáno...
František jednoho dne vzal drát, navázal na něj draka a vydal se ho pouštět i se svojí malou dcerkou na louku.
Ovšem ho nepadla ta děsivá skutečnost, či si toho nevšiml, kdo ví.
Nad loukou vedly dráty vysokého napětí. František poslal draka na měděném drátu přímo do jejich blízkosti...
Neštěstí už se nedalo zabránit. Zasáhl ho smrtící výboj, který nemohl přežít. Jeho malá dcerka byla svědkem té hrůzy...
Ale pojďme zpátky k Radkovi. Ten objevil kolo a vyrážel na něm nejen na výlety, ale i na pivo. Jednoho dne po takovém výletu se Radek objevil v práci. Zazubil se na mě a jazyk prostrčil mezerou mezi předními zuby, které měl pryč.
"Pivo způsobuje vypadávání zubů" sdělil mi lakonicky. "Ta závora tam nikdy předtím nebyla..."
Pochopil jsem, že Radek naboural na kole do závory na cestě od jeho oblíbené hospody, když se vracel neosvětlený domů, spadnul a vyrazil si zuby. Milou závoru někdo večer zavřel a on jí neviděl...
Stálo ho to u zubaře patnáct tisíc.. Od té doby se už Františkovi nikdy nesmál...
Před rokem jsem ho potkal, ukazoval mu snubní prsten a říkal, že jsem právě šťastně ženatý. On mi odvětil, že je právě šťastně rozvedený... Ruplo jí v kouli, byla jeho slova...
Mé vyprávění zakončíme u posledního kolegy, Petra.
Petr se jednou též vlastní neopatrností málem zabil. Na zahradě měl veliký strom, u něhož hrozilo, že mu velká prohnilá větev spadne na dům. Nechtělo se mu ale po něm šplhat, aby onu větev odřízl. Chtěl tuhle větev strhnout. Připravil si na to lano, navázal na něj velký montážní křížový klíč, kterým se utahují šrouby na kolech od auta. Tento přípravek hodil na větev, pak zatáhl, jestli drží a chtěl milou větev utrhnout. Jenže ta držela víc, než doufal. Petr pořádně zabral...
Klíč se vytrhl a letěl vstříc Petrovu čelu. Setkání s ním nebylo hezké. Petr měl z toho otřes mozku a pořádnou modřinu. Doktor mu řekl, že chybělo málo a přišel oko. Petr byl též vášnivý cyklista, jezdil na kole v každém počasí do práce, v zimě na něm visely rampouchy, ale on to nevzdal. Jednou mu začal strašně skřípat řetěz a on neměl doma olej. Ale uměl si poradit. Použil slunečnicový olej z kuchyně a milý řetěz jím pořádně namazal. Už neskřípal a Petr si pochvaloval, jak situaci hezky vyřešil. Jenže ouha. Ten den bylo mínus pět stupňů... Petr přijel do práce celý vyřízený a ztrhaný.
Stolní olej v mrazu ztuhl a mohutně brzil Petrovy šlapky, takže byl rád, že do práce vůbec dorazil...
Jak uznáte, pracoval jsem a pracuji s velmi zajímavými lidmi. Za ta léta mnozí přišli, mnozí odešli, mnozí se zapsali do mých vzpomínek... A pár jich zůstalo. Změnil jsem několikrát pracovní pozici, povýšil a teď opravuji elektroniku s přístroji a v pohodlí celkem útulné dílny.
A zase s novými kolegy. Jejich příběhy se teprve začínají psát... Život jde dál...
A co vy, milí Steemiťané, máte taky zajímavé kolegy?
